VIDEO: Hadí jed můžete sníst a nic se vám nestane. Jed pralesniček vás ale zabije vždy

Z tisíců druhů hadů, které existují, je jen zlomek jedovatých. Nejúčinnější jedy u obratlovců, které známe, ovšem nepatří ke zbraním, ale k obrannému systému. Například kůže malé jihoamerické žabičky pralesničky strašné obsahuje 1 mg batrachotoxinu, který postačuje k zabití deseti lidí. Původní obyvatelé Amazonie s pomocí tohoto jedu loví už tisíce let. Vědci ale teprve nedávno objevili silné anestetické vlastnosti jedu – je 200krát účinnější než morfium.

Tyto jedy jsou jen špičkou ledovce ve složité chemické laboratoři, kterou kolem nás příroda vytvořila. Každý druh stromu, bakterie, plísně nebo rostliny si vyrábí vlastní jed, aby ostatní druhy nemohly vyrůstat v jeho blízkosti. Vypouštějí toxiny, rozprašují na zem třísloviny nebo mají hořké listy, aby se nedaly jíst. Díky látkám, které jsme získali z říše rostlin, jsme se dozvěděli hodně o chemii, což vedlo k vývoji léčiv.

Jak zabít vybrané buňky?

Hadí jed tvoří zhruba 20 polypeptidů a kombinace dvou set aminokyselin. V případě hadů je vše navržené tak, aby látky obsažené v jedu kontaminovaly krev nebo buňky a například pozměnily fungování neuronů v organismu. Kdybychom dokázali tento proces ovládat, mohli bychom v lidském těle zabíjet vybrané buňky nebo regulovat proces přenosu neuronů v nervové soustavě.

K získání kontroly je klíčové dávkování, znalost účinků každého toxinu a informace o tom, jak jed použít. Jedy hadů mají různé účinky, ale žádný z nich není účinný při průchodu střevním traktem. Jinak řečeno – pokud lovec pozře zvíře, které bylo otrávené hadem, nezemře. Na druhou stranu když had uštkne jiného hada, třeba i stejného druhu, bude na něj jed účinkovat stejně jako na kterékoliv jiné zvíře.

Jed jako obrana

Nejúčinnější jedy u obratlovců, které známe, ale patří k obrannému systému. Jedná se o ochranný prvek, ne o útočnou zbraň. Známým příkladem jsou jihoamerické pralesničky (Dendrobatidae). Tyto často křiklavě zbarvené žáby si na rozdíl od hadů nevytvářejí svůj jed v těle, ale získávají ho strávením toxinů získaných pozřením určitých druhů mravenců a dalšího hmyzu. Žáby nebodají, nekoušou, neplivou ani jed nestříkají na velké vzdálenosti. Vypouštějí ho jen ve chvíli, kdy se cítí ohroženy – a v mnoha případech může i letmý dotek končit smrtí.

(mih)