14. října 2019 06:00

Obsah rtuti v tukových tkáních mořských ryb se navzdory očekávání zvyšuje. Tady je důvod

V rozporu se snižováním emisí roste např. obsah rtuti v rybích tkáních. Jak je to možné?

Rtuť – to je oč tu běží

Z dlouhodobého měření emisí rtuti a zpracování statistických údajů vyplývá jedna velmi pozitivní zpráva. Dobrá věc se podařila a emise rtuti v celosvětovém měřítku dlouhodobě klesají. Dalo by se tedy logicky předpokládat, že se její množství bude snižovat nejen v tkáních mořských ryb, ale i dalších mořských živočichů. Výzkum, jehož výsledky byly publikovány 7. srpna tohoto roku v online verzi časopisu Nature, ale poukazují na překvapivě opačný trend.

Vezměme to ale od začátku. Rtuť má v přírodě své nezastupitelné a přirozené místo, může mít různý původ a její ukládání v tkáních živých organismů je ovlivněno celou řadou faktorů. Rtuť se do ovzduší dostává nejen z přírodních zdrojů, mezi nimiž dominuje hlavně sopečná činnost, ale také coby výsledek všemožných lidských aktivit zahrnujících širokou škálu procesů, z nichž většina se dnes týká spalování fosilních paliv. Na zemský povrch nebo do moří a oceánů se pak v přirozeném koloběhu vrací jako součást dešťů. Mikroorganismy jsou následně schopny přestavět rtuť do organické struktury zvané methylmert. K dalšímu ukládání v tukových tkáních vyšších forem života a zejména obratlovců přispívá přirozený potravní řetězec. V mořích a oceánech tento proces začíná u zooplanktonu, jenž je potravou pro korýše a ryby, kteří nakonec končí na stolech lidských domácností.

Co se tedy děje?

Vědci mají k dispozici statistická data z měření probíhajících od roku 1969, kdy začali zkoumat obsah rtuti v tukových tkáních tresek obecných (Gadus morhua) a tuňáků obecných (Thunnus thynnus) ulovených v Mainském zálivu u východního pobřeží Severní Ameriky. Výsledky výzkumu poukazují na zdánlivou nelogičnost, kdy navzdory poklesu množství rtuti v atmosféře se za posledních 30 let zvýšil obsah tohoto kovu v tkáních tresek o 23 % a u tuňáků dokonce o 56 %.

Podobně tak, jako vědci analyzovali data o obsahu rtuti v tukových tkáních ryb, zaměřili se i na simulaci vývoje teplot mořské vody a narazili na zajímavou spojitost se zvyšující se intenzitou rybolovu, vzrůstající teplotou vody oceánů a již zmíněným obsahem rtuti v tkáních ryb.

Jedná se o opravdu první rozsáhlejší výzkum, který se zaměřuje na hlavní migrující lovné mořské ryby, možné dopady nadměrného rybolovu a globální teploty mořské vody na obsah zdraví škodlivých látek v jejich tkáních,“ říká spoluautorka studie Elsie Sunderland, která pracuje jako enviromentální chemik na Harvard University a dodává: „Doposud jsme vycházeli z předpokladu, že množství rtuti v tkáních mořských živočichů je přímo závislé na emisích tohoto kovu do ovzduší. Zdá se ale, že v tomto případě neplatí jednoduchá rovnice čím vyšší emise, tím vyšší obsah rtuti v tkáních.“

Ze statistických dat vyplývá, že se v letech 1990 až 2010 podařilo snížit emise rtuti z 2890 na 2280 tun. Zvláště pak v zemích Evropské unie a v USA emise tohoto jedovatého kovu podle závěrů OSN nadále klesají a dohoda z roku 2017 by měla přinést další významné zlepšení. „Jen v USA poklesly emise rtuti pocházející z tepelných elektráren mezi lety 2006 až 2016 z 41 700 kg na 6300 kg. To je 85% pokles. Proč tedy nedošlo i k poklesu množství rtuti v rybích tkáních?“ ptá se Elsie Sunderland.

Gulf of Maine jako modelové území

Biochemička Amina Schartup z Scripps Institution of Oceanography sídlícím v La Jolla v Kalifornii provedla se svým týmem rozsáhlý výzkum, který se zaměřil na měření a analýzu dat obsahu rtuti v mořské vodě, sedimentech a tkáních mořských živočichů. Jako modelové území si vybrali právě Mainský záliv, jenž je historicky vyhledávaným vědeckým cílem a zároveň zde již po dlouhou dobu probíhá intenzivní rybolov a existují tak dlouhodobé záznamy o bohatosti populací tuňáků a tresek coby hlavních lovných ryb.

Vědci zjistili, že obsah rtuti v tkáních tresek a tuňáků přímo souvisí se změnami globální teploty oceánu a se změnami jejich stravovacích návyků. Dalo by se říci, že oba tyto druhy ryb preferují na svém jídelníčku sledě. Populace sleďů ale v 70. letech minulého století téměř úplně zdecimoval nadměrný rybolov. Ryby tak musely změnit stravovací návyky a strategie lovu. Tresky se zaměřily na lov menších kusů sleďů s relativně nízkým obsahem rtuti, zatímco tuňáci se začali krátkodobě specializovat na lov chobotnic, v jejichž tkáních byla koncentrace rtuti poměrně vysoká.

Omezení lovu sleďů v osmdesátých a devadesátých letech minulého století pomohlo navrátit jejich populaci k normálu. „Zatímco tuňáci přestali lovit chobotnice a koncentrace rtuti v jejich tkáních se začala snižovat,“ vysvětluje Amina Schartup, „tak tresky se vrátily ke svým původním stravovacím strategiím a lovu větších kusů sleďů. Je tedy logické, že se množství rtuti v jejich tkáních začalo opět zvyšovat.

Dalším faktorem, který může významně ovlivnit obsah rtuti, je zvyšující se teplota vody, která má za následek zvýšení aktivity ryb a tím i množství potravy, kterou zkonzumují. Nabízí se zde velmi jednoduchý závěr – čím více ryby loví, tím více rtuti se do jejich těla dostane.

Kudy dál?

Elsie Sunderland naznačuje, i jakým směrem by se měl výzkum ubírat: „Naším cílem je rozšířit stávající výzkum a pochopit procesy mezi jednotlivými ekosystémy.“ William Cheung, mořský ekolog na University of British Columbia ve Vancouveru, k tomu dodává: „Tento výzkum přinesl mnoho důležitých a zásadních zjištění a hlavně se na jednotlivé problémy podíval komplexně a neřešil je odděleně. Další bádání by se tak mělo zaměřit na syntézu dostupných dat, jehož výsledkem by měl být návod na zajištění ekologické čistoty jednotlivých ekosystémů a zlepšení kvality rybího masa pro běžnou lidskou konzumaci. Z tohoto pohledu vnímám tento výzkum jako velmi užitečný.

V prosinci roku 2018 navrhla Agentura pro ochranu životního prostředí USA zmírnění svých vlastních předpisů týkajících se emisních limitů rtuti. Elsie Sunderland k této problematice říká: „To, že se podařilo naprosto zásadní měrou snížit emise rtuti do atmosféry, je důkazem, že se v ochraně životního prostředí děje i mnoho dobrého. Z návrhu Agentury pro ochranu životního prostředí by se mohlo zdát, že tyto snahy postrádají na významu a to by byla velká škoda.

Text: David Hainall

Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom