Nejsmradlavější savci: chemický útok skunka nemusíte přežít

Pro nás lidi je přirozené, že spolu komunikujeme pomocí slov. U zvířat ale tuto roli hraje chemie – vlastně pachy a zápachy. Vůbec nejrozšířenějším „jazykem“, pomocí něhož se spolu zvířata baví, jsou výkaly a moč. Někteří ale pomocí pachů také bojují…

Vyniká v tom především hmyz, mezi savci je superbojovníkem skunk pruhovaný. Drobný savec žijící v Severní Americe si vyvinul chemickou zbraň, která nahání strach i těm nejsilnějším dravcům. Skunk je jediné zvíře, před kterým prchne i obrovský medvěd grizzly. Skunk dokáže chemickým útokem zlikvidovat sebesilnějšího soupeře na několik metrů – slabší zvířata tak dokonce zabije…

Návod na chemickou zbraň

Zbraň skunka jsou vlastně jeho pachové žlázy. Stejně jako mnoho jiných savců jimi skunkové označují své teritorium. V pachových žlázách umístěných po stranách řitního otvoru mají skunkové pižmo. To se skládá ze směsi chemikálií přírodního původu. Obsahují thioly, což jsou sloučeniny síry – a na živé tvory mají zničující účinky. Pokud byste si chtěli představit, jak takový tchoří zápach vypadá, představte si směs „vůní“ česneku, cibule a zkyslého mléka. Jejich zápach je pro živé tvory nepříjemný natolik, že se thioly přidávají do zemního plynu, abychom ho lépe ucítili v případě nějaké nehody.

V koncentraci, jakou mají ve svých pachových žlázách tchoři, způsobují thioly pocit zvracení, citlivější lidé mohou dokonce omdlít. Pokud dojde k zasažení očí, může dojít i k dočasnému oslepnutí. A ono k zasažení očí nejspíš dojde, skunkové jsou totiž nečekaně dobří střelci. Protože jsou jejich pachové žlázy vybavené silnými svaly, dokážou proud zápachu pozoruhodně přesně zacílit. Odborná literatura i zkušení průvodci uvádějí, že skunk je schopen odpálit smrad až na několik metrů. Přitom na dva metry trefí cíl o velikosti lidského oka, na 4 metry zasáhne lidskou hlavu.

Jak se ubránit skunkovi?

Jak poznat, že po vás skunk jde? Pokud by vám toto nebezpečí někdy hrozilo, připravte se na to, že vás skunk nejprve varuje. A to tak, že nejprve několikrát zamává výrazně zbarveným ocasem a teprve potom stříká. Nebezpečí při kontaktu se zapáchající kapalinou je tak velké, že severoamerické státy dokonce mají připravená varování pro případ setkání se skunkem. Například Ministerstvo životního prostředí Kanady doporučuje: Nikdy nekrmte skunky!

Člověk zasažený skunčím pižmem je společensky odepsaný. Zápach je tak silný, že je cítit až do 800 metrů! Přitom lidský nos smrad skunka zaznamená už od koncentrace 10 částic v miliardě – kdyby se lžička této chemikálie rozpustila v olympijském bazénu, pořád by byla intenzivně cítit. Dá se ho zbavit jen obtížně, na většinu látek totiž thioly moc nereagují. Naopak – pokud thioly reagují s vodou, zápach je ještě větší. Jediná rada, co dělat s oblečením zasaženým skunkem, zní: „spálit“. Není divu, že se na Divokém západě používalo postříkání skunčím pižmem jako trest…

Kdo dostane skunka

Na skunka si v přírodě netroufne žádný savec. Dokonce i medvěd grizzly si dobře rozmyslí, aby na skunka zaútočil – vrhne se na něj, jen když trpí tím nejhorším hladem. Jinak se výjimečně na skunka pustí jen rosomák, ale i ten jen v záchvatu šílenství, jímž je tento tvor vyhlášený. Existuje však jedno zvíře, které si na skunkovi rádo pochutná. Jak je to možné?

Jde o výra virginského, silného dravého ptáka Severní Ameriky. Tento dravec loví většinou v noci a má tak rychlý a přesný útok, že skunk většinou ani nemá čas k vystříknutí pižma. Jenže skunk má ještě jednu zbraň – pižmo se u něj často uvolní samovolně, když skunk zemře. Rafinované! Proto jsou výři často skunčími výměšky pokrytí od hlavy k patě. Jsou na to však vybavení chytrým biologickým mechanismem: prakticky nemají čich, a proto jim zápach vůbec nevadí...