Moloch ostnitý má dva penisy a pije, aniž by ponořil ústa do vody

Bůh vyžadující dětské oběti

Dobře se podívejte na fotku. Tento pochodující dráček svým vzhledem na první pohled vzbuzuje respekt, ve skutečnosti je však hrozbou zejména pro mravence, na kterých si pochutnává. Přesto slovo „moloch“ v jeho jménu vnímáme jako náznak něčeho negativního, velkého či strašného. Je to dáno dávno zapomenutou mytologickou postavou.

Semitský starověký bůh Moloch (Molok, Molek) vyžadoval lidské, zejména dětské oběti. Biblický Nový zákon zmiňuje Molocha ve skutcích apoštolů s připomínkou modlářství a příklonu k nepravému náboženství. „Byl to Moloch, jehož stánek jste s sebou nosili, a hvězdu boha Remfana, obrazy, které jste si udělali pro svou modloslužbu. Proto vás přestěhuji do vyhnanství, až do končin babylónských,“ měl vyčítat Bůh lidu izraelskému.

Dvě varlata, dva penisy

Australský ještěr skutečně dělá čest svému jménu. Ostny trčící na všechny strany mají odradit případného predátora od útoku. Jednak se na něj špatně útočí a navíc se špatně polyká. Dorůstá do 20 cm a jednou z jeho dalších bizarností jsou dva penisy, každý připojený na jedno varle. Skrývá se za tím jistá evoluční výhoda. Moloch není monogamní, a tak když potká v krátkém čase dvě samičky svolné k páření, použije na každou z nich jinou zásobu spermatu. Lidově řečeno, na tu první zkrátka nevyplýtvá celou zásobu najednou.

Pití vleže

Moloch má na těle úžasný vynález. Jako pouštní živočich musí maximálně šetřit vodou a zároveň využít každé kapky, se kterou přijde do styku. „Když moloch ostnitý brzy ráno narazí v poušti na rosu, rozkročí se nad ní a jemně na ni nalehne. Voda se dostane do velmi malých kanálků mezi šupinami. Tyto kanálky mají průměr asi jedné sedminy průměru lidského vlasu. Voda je nasávána kapilárními silami, putuje po těle mezi šupinami a končí v molochových ústech,“ píše australský biolog a popularizátor vědy Karl Kruszelnicki.

Pití pomocí kanálků v kůži vypadá jako úžasný vynález, molochovi však nic jiného nezbývá. Svými ústy sice dokáže obratně lovit mravence, klasicky napít se s nimi ale nedokáže. Takže onen vynález je vlastně z nouze ctnost. Kapilární síly si můžeme představit podobně jako v případě kostky cukru, která se poté, co ji postavíme do inkoustové loužičky, začne směrem vzhůru barvit modře.

Podobný pokus udělal i herpetolog Wade Sherbrooke – právě obarvenou vodou prokázal, že voda, kterou moloch nasává pomocí kanálků v kůži, nakonec končí v jeho žaludku. Když molocha postavili nohama do vody, tak aniž se dotkl ústy hladiny, za hodinu vypil zhruba vláhu o hmotnosti 3 % jeho těla.

Moloch je nádhernou ukázkou evoluční přizpůsobivosti – od maskovacího vzoru kůže přes obranné ostny až po šetření spermiemi (či velmi neobvyklý způsob získávání životadárných tekutin). Lidé, kteří sami sebe mnohdy považují za výkvět evoluce, ničím podobným nedisponují. A většinou o existenci molochů ani nevědí.