10 nejdravějších savců, kteří se likvidují v rámci vlastního druhu

V říši hmyzu je víceméně běžné, že se jedinci stejného druhu likvidují mezi sebou. Stačí jen vzpomenout na populární bezhlavý sex u kudlanek či některých pavouků, kdy nápadníci nakonec poslouží jako oběd. U žraloků v rámci tzv. oofagie dokonce dokáže uvnitř matky pozřít jeden plod druhý.

Proč u savců takové praktiky moc nevnímáme? Lví samec občas zabije mláďata samice o kterou se uchází, občas myš, zejména prvorodička, sežere čerstvě zrozené potomky. Ale z tohoto úhlu pohledu se nejdravější zvíře ukázalo být pro vědce překvapením. Čtveřice autorů publikovala závěry své studie v materiálu The phylogenetic roots of human lethal violence, který vyšel v prestižním vědeckém magazínu Nature.

Zajímavosti

Ohrožené kočkovité šelmy

Krvelačnost se historicky přikládá šelmám. V našich geografických šířkách to jsou vlci, stačí vzpomenout na klasickou pohádku O červené Karkulce, kde vlk sežral, na koho přišel. Od Karkulky po babičku a nebýt statečného myslivce, kdo ví, jak by to dopadlo. Na základě této pohádky máme vůči vlkům slušnou averzi a obavu ze setkání. V Africe jsou populární báje a mýty o lidožravých lvech, na severu o ledních medvědech a Asie má celou plejádu kočkovitých šelem, hadů a plazů. Jenže nikdo z nich není v rámci vlastního druhu „top vrahoun“.

Výzkumníci sestavili seznam více než 1000 savčích druhů založený na tom, kolik úmrtí bylo způsobeno členy téhož druhu. Vítězem se staly zcela překvapivě „mírumilovné“ surikaty, drobné africké šelmičky žijící pospolitě. Často jsou udávány jako prototyp altruistického živočicha, který hlídá, zatímco ostatní hledají potravu. U surikat vědci zjistili 19,4 procenta všech úmrtí v důsledku útoku jiného surikatího jedince. Málokdo by řekl, že tento roztomilý tvor patří mezi špičku v zabíjení vlastních mláďat. Možná je to tím, že v pouštích jižní Afriky, v Kalahari a Namib, kde se vyskytuje, jsou opravdu drsné podmínky k přežití a mít více mláďat je pro matku až příliš rizikové.

V těsném odstupu je kočkodan černolící s 18,2 %. Pomyslnou bronzovou medaili taky nezískala žádná z „obávaných“ šelem, ale poloopice lemur rudočelý (16,7 %). Další z infaticidních, tedy vlastní mláďata zabíjejících, savců jsou v sestupném pořadí: novozélandští lachtani (15.3 %), svišť dlouhoocasý (14.5 %), již výše zmiňovaní lvi (13.3 %), mangusta žíhaná (13 %), vlk (12,6%), pavián čakma (12,3 %) a desáté místo spolu s 12 % si dělí opička sifaka a krásná, hebká a nesmírně chlupatá činčila. Na první pohled zaujme silná skupina primátů. Opice a poloopice jako by opravdu mezi sebou soutěžily, kdo bude pro svá mláďata větším nebezpečím.

Při pohledu na výše uvedený seznam není divu, že výzkumníci napsali: „Mnoho primátů vykazuje zvýšenou vnitroskupinovou agresi a zabíjení novorozeňat.“ V této souvislosti je dobré se podívat zpět proti toku evoluce na naše předlidské předky. Třeba lépe pochopíme, kde se v nás bere ono "zvířecí“ zlo. Zkrátka a dobře, zdědili jsme ho.

Text: Topi Pigula