Nejvražednější americká sopka má studené nitro. Přesto zabíjela (na snímku jedna z obětí)

Byl květen 1980, když ve Spojených státech nastala doposud nejničivější sopečná erupce v historii státu. Hora St. Helens, v Česku nesprávně označovaná jako "Hora svaté Heleny", zčistajasna zasypala krajinu kolem sebe žhavým pyroklastickým materiálem a zabila 57 lidí v okolí. St. Helens byla proto vnímána jako notně aktivní vulkán – o to překvapivější je nyní zjištění, že nitro sopky je zřejmě vychladlé. Příběh jednoho z největších a nejlépe zdokumentovaných sopečných kataklyzmat uvidíte v dokumentu Svědkové velkých katastrof dnes ve 23.20 na Prima ZOOM.

Jak změřit sopku

Myslí si to alespoň geofyzik Steve Hansen z University of New Mexiko, jenž se s týmem vědců poslední dva roky věnoval zevrubnému mapování podloží okolo St. Helens. To v praxi znamenalo každodenní třicetikilometrové túry, při nichž vědci přenášeli a umisťovali v okolí hory mnohakilové seizmické senzory – postupně jich v průměrné vzdálenosti 250 metrů od sebe v lesnatém území umístili na devět stovek. Tím byla první fáze pokusu zakončena a následovala zábavnější pyrotechnická část!

Samotné senzory by samozřejmě byly aktivní i při erupci sopky, pokud však měly sloužit k mapování podloží, museli je vědci aktivovat přesně změřenými otřesy – ty nakonec aktivovala série 23 kontrolovaných detonací, jež krajinou vyslaly mírné, leč měřitelné otřesy o síle 2 stupňů Richterovy škály. Podle toho, jak rychle vlny otřesů putovaly od senzoru k senzoru a jak měřitelné zde byly, mohl Hansenův tým vytvořit detailní mapu podzemních hornin včetně jejich hmotnosti a předpokládané teploty až do hloubky 40 kilometrů.

Výzkumníci čekali, že z dat složí obrázek horkého podloží St. Helens, v němž se postupně hromadí magma a plyny, jež jednoho dne přinutí sopku k další erupci. Namísto toho ovšem Hansenovo mapování objevilo relativně chladné klínové podloží o teplotě kolem 700 °C – to je však příliš chladné, než aby bylo zdrojem procesů vedoucích k erupci. Ačkoliv mapování sloužilo zejména k identifikaci aktivního regionu sopky, jehož dlouhodobé pozorování by mohlo v budoucnu vést k včasnému varování před erupcí, projekt mimoděk odhalil, že tepelný zdroj St. Helens možná leží zcela jinde než pod samotnou horou.

Není svatá Helena jako svatá Helena

Vnímat St. Helens jako poklidnou horu je samozřejmě daleko od pravdy, aktivní historie sopky je velmi dobře zdokumentovaná jak přímými vlivy na krajinu, tak i pamětí obyvatel kolem ní, ať už původními, či osadníky. Z dat například víme, že sopka se velmi aktivně ozvala kolem roku 1480, kdy došlo na několikanásobně silnější erupci než tu v roce 1980. Do počátku 17. století byla St. Helens ve stavu pravidelných erupcí, pak se na dalších 150 let uklidnila, následně zase od roku 1800 přišlo půlstoletí pravidelné aktivity. Po poslední větší erupci v roce 1842 se však vulkán na necelých 140 let opět odmlčel, i proto byl v roce 1980 považován za kliďase.

Magmatický krb je jinde

Erupce stratovulkánů, jako je St. Helens, však vždy patří mezi aktivnější a více ničivé. "Externí" zdroj sopky je přesto objevem, který nebyl pozorován u žádného jiného vulkánu. Vědci spekulují, že zdrojem St. Helens může být zbytek sítě vulkánů v americkém Kaskádovém pohoří – většina jich je umístěna desítky kilometrů na východ od St. Helens, takže mohou sloužit k zásobování St. Helens. Je však zvláštní, že by se pod nimi hromaděné magma mělo ventilovat dále od bližších vulkánů. Zjevně bude nezbytný další výzkum a mapování St. Helens nám tak možná řekne nové překvapivé informace o chování pod zemskou kůrou, jež je dodnes do značné míry stále velkou neznámou.

A jak je to na závěr vlastně se jménem hory? St. Helens, jak již zaznělo, u nás nesprávně nazývaná Horou svaté Heleny, je pojmenována po britském diplomatovi Alleynu FitzHerbertovi, prvním baronovi St. Helens, jenž byl v 18. století přítelem George Vancouvera, objevitele zkoumajícího dnešní stát Washington.

Text: Ladislav Loukota