Život před 30 lety. Boje (ne)schopná armáda z nuceně povolaných měla zhruba 200 mrtvých ročně

200 mrtvých, sebevraždy, nehody

Nalhávat si, že v armádě československé socialistické republiky nebyla šikana, je zhruba stejné, jako tvrdit, že návštěvníci kuřácké hospody nepáchli kouřem. Dnes už kuřácké hospody (oficiálně) nemáme, takže problém je vyřešen změnou systému a legislativně. Podobné je to i s vojenskou šikanou. Systém, kdy se co půl roku „povyšovalo“ do „vyššího vojenského stavu“, v němž ti nejmladší sloužili, a to mnohdy doslova, těm nejstarším. Tedy řečeno tehdejším vojenským žargonem „holubi“ nebo „zobáci“ se starali o blaho mazáků. Byly posádky šikanou, a to někdy i ze strany vojáků z povolání, proslavené, jinde to bylo mírnější.

V místech, kde se fasovalo ostré střelivo (na hranicích, kde se střílelo do lidí mající touhu a aktivní snahu opustit zemi a emigrovat tak ze „socialistického ráje“) se vztahy na posádkách spíše utužovaly a politická indoktrinace byla silnější, mnohde v zázemí šlo naopak o šikanu vedoucí až k sebevraždám jedinců, kteří psychický i fyzický teror neunesli. Mezi lety 1964 a 1989 nepřežilo službu v Československé lidové armádě 3843 mužů.

Nešlo jen o sebevraždy, svůj podíl na tom nesly i nehody z nedbalosti či neznalosti či neopatrné zacházení se zbraní během střeleb. Jeden příklad za všechny, jenž se odehrál v jižních Čechách u dělostřelecké jednotky. Vojín zapojující za nákladní nákladní vůz Praga V3S (zkratka značí vojenská, třítunová, speciální) houfnici ráže 120 mm byl podle velícího důstojníka pomalý, a tak ho chtěl popohnat slovy „jedu, jedu...“. Řidič sedící v tatře to pochopil jako rozkaz k jízdě a popojel. Armáda toho dne ztratila další mladý život člověka, který v armádě vůbec být nechtěl.

Sex u holiče

Porovnáme-li život tehdejších odvedenců a dnešních vojáků z povolání, tak jde o dva naprosto rozdílné světy. Profesionální voják má svou pracovní dobu a vrací se k rodině, odvedenec se běžně půl roku nepodíval domů. Proto byly relativně časté snahy o útěk domů nebo alespoň na pivo. To samozřejmě záviselo na době, kterou už odvedenec měl za sebou, nastoupivší „zobák“ měl první půlrok situaci mnohem komplikovanější než „mazák, kterému naopak poslední půlrok z dvouletého pobytu zbýval. I sexuální potřeby se uspokojovaly přiměřeně možnostem.

Znáte úsloví: Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi? Do doby povinné vojenské služby by se dalo převést: Když nemůže voják za ženou, musí žena za vojákem. V roce 1989, tedy těsně před sametovou revolucí, se v kasárnách v Benešově u Prahy v místnosti určené ke stříhání mužstva zřídil hampejz, kde se v přesně danou dobu mohli vojáci uspokojit s dámami k tomu určenými.

„Jestli je ten kapitalista tak zlý a zákeřný, jak nám pořád tlačí do hlavy, tak na co sakra čeká? Vždyť tady nic nefunguje,“ poznamenal jeden z velitelů osádky děla během nácviku v posádce umístěné v Prachaticích. Psal se rok 1989, rok, kdy se jeden po druhém samovolně hroutily komunistické režimy. V červnu se konaly první svobodné volby v Polsku, kde vyhrálo hnutí Solidarita, srpnu toho roku padla Berlínská zeď, v listopadu díky brutálnímu zásahu komunistické policie vyvrcholila vlna nevole s režimem v tehdejším Československu. Všechny tyto události zásadním způsobem znejistěly nejen vojáky z povolání, ale i odvedence. Zatímco ti první se báli o svou budoucnost, ti druzí se báli o to, že mohou být nasazeni proti vlastním kamarádům. I tato dichotomie ukazuje rozpolcenost a (ne)funkčnost některých částí tehdejší lidově demokratické armády. Armády, jejíž vojáci se báli, že by mohli být nasazeni proti lidu.

Profesionální armáda a neprofesionální diskutéři

Aktuální situace místy nabírá až bizarních podob. Do různých domobran se sdružují klučinové někdy s nulovou zkušenosti se skutečnou zbraní, kteří tedy mnohdy ani nemají schopnost posoudit její smrtící potenciál, ani s ní eventuálně neumějí zacházet. Na sociálních sítích jsou aktivní „váleční teoretici“ na jedné straně s často bídnou fyzickou kondicí, na druhé straně se mnozí vyznačují skvělými teoretickými znalostmi týkající se zbraní či válečné historie. Pak máme vycvičenou profesionální armádu složenou s mužů a žen, kteří skutečně v ní být chtějí a vidí v ní svou budoucnost a kariéru. Ať už armádu, respektive tendry a peníze do ní tekoucí doprovázejí jakékoli skandály, faktem zůstává, že kdo slouží v dnešní profesionální armádě, slouží v ní dobrovolně a na mezinárodní úrovni si i v rámci zahraničních misí vydobyli skutečně vysoké renomé. Na rozdíl od odvedenců, kteří stříhali metr a s počtem ubývajících dnů se čím dál více těšili domů. Svou budoucnost rozhodně nespojovali s armádou a už vůbec ne s postem „vypatlané gumy“, což bylo až příliš časté oslovení, jakým nedobrovolní vojáci mezi sebou oslovovali své nadřízené, kteří se k armádě kariérně upsali.

Jen poslední poznámka na okraj: na vysokoškoláky se dvouletá služba nevztahovala, absolvovali ji jen na rok a od roku 1990 se délka povinné vojenské služby zkracovala. Posledních 878 branců nastoupilo vojenskou službu v roce 2004. Od 1. 1. 2005 byla česká armáda převedena do plně profesionálního stavu.

Text: Topi Pigula