Nejhorší smog v dějinách Evropy zabil až 12 000 lidí. Umíralo se přímo na ulici a nikdo nepanikařil

Se znečištěným ovzduším se Londýn potýkal už od 13. století. V polovině 20. století takové dvou až třídenní inverzní události Londýňané familiárně pojmenovali „pea-soupers“, protože jim žlutošedá mlha připomínala barvu hrachové polévky. Proto se nikoho ani nenapadlo nijak zvlášť podivovat, když se město 5. prosince 1952 opět ponořilo do sirného smogového oblaku. Tentokrát se ovšem nejednalo jen o nepříjemný problém, který zastavoval dopravu, komplikoval život, pomalu ničil zdraví a překážel lidem v každodenních činnostech. Tentokrát jako by se na město snesla sama smrt.

View this post on Instagram

A post shared by Jon W Benedict (@jonwbenedict)

Kyselina sírová leptala plíce

Příčiny Velkého smogu byly velice jednoduché. Na Londýn přišlo nezvykle mrazivé počasí a to pochopitelně vyprovokovalo tamní obyvatele k tomu, aby si doma přitopili. Poválečná Anglie byla ale velice zadlužená a kvalitní uhlí exportovala, aby finanční závazky umořila. Mezi místní tak distribuovala uhlí druhé jakosti, které při hoření uvolňovalo větší množství kysličníku siřičitého.

Když se k tomu přimíchaly ještě výpary z továren, výfukové plyny čerstvě zavedených dieselových autobusů a inverze, vznikl jedovatý opar, jenž město svíral celých pět dní a místy byl tak hustý, že nebylo doslova vidět na dva metry před sebe a v noci jím pořádně neproniklo ani světlo pouličních lamp. A jak o půlstoletí později konečně zjistili texasští výzkumníci, chemickou reakcí mezi přírodní mlhou a vypuštěnými látkami tehdy mimo jiné vznikaly jedovaté částice, například částice kyseliny sírové. A právě ty lidé dýchali.

Ven se nedalo vyjít bez zakrytých úst a nosu. Lidé sípali, nemohli dýchat. Ulice, chodníky i budovy pokrýval slizký, černý povlak. A lidé po cestě městem vypadali, jako by přišli z uhelného dolu, měli špinavé oblečení i tváře a u nosu a v okolí úst sražený černý maz.

Mnozí řidiči se v marné snaze alespoň něco vidět vykláněli z oken aut a pak je raději opouštěli na kraji silnice. Před slavnými doubledeckery chodili příslušníci s lucernou, aby řidiči vůbec mohli rozvážet cestující. Kromě londýnského metra kolabovala jak veřejná, tak soukromá doprava. Nakonec musely zastavit i sanitky. Když někdo potřeboval do nemocnice, neměl jinou možnost, než se tam dostat vlastními prostředky. A lidé do nemocnic potřebovali.

Plnou sílu toxického kouře na sobě pocítily hlavně děti, starší občané a lidé s už tak poškozenými plícemi – a že o takové ve znečištěném Londýně v padesátých letech nebyla rozhodně nouze. Někteří zemřeli dokonce přímo na ulici, jiní ve svých postelích a v nemocnici. Někdo zemřel rovnou, někomu trvalo několik dní či týdnů, než se jeho poleptaných plic zmocnila infekce. Kdyby tehdy existovaly souhrnné databáze nemocnic jako dnes, lékaři by okamžitě začali bít na poplach. Tehdy ale nikdo netušil, že nápor, který tam zažívají, a neobvykle vysoké počty mrtvých nejsou jen náhoda, ale děje se tak po celém Londýně. Až později se zjistilo, že počty mrtvých vyletěly na sedminásobek, v některých městských částech dokonce až na devítinásobek průměru.

Před smogem navíc nebylo úniku. Pronikal škvírami pod dveřmi i špatně utěsněnými okenicemi. Kina nemohla hrát, přes opar nebylo na plátno skoro vidět. Rušily se koncerty a samozřejmě i školy. A jedovatá mlha nezabíjela jen lidi. Na slavné Smithfield Show se podle dobových záznamů k smrti udusilo jedenáct cenných výstavních jalovic a chovatelé dobytka v panice vyráběli improvizované plynové masky z pytlů na obilí máčených ve whisky. Dezorientovaní ptáci naráželi do budov a mrtví padali na ulice.

Zákon o čistém ovzduší

Po pěti dnech žlutého pekla se opar z města konečně zvedl. Úmrtí ale pokračovala až do jara 1956 a ačkoli se tehdy do souvislosti se smogem dávalo „jen“ 4 000 úmrtí, později se ukázalo, že tohle děsivé číslo je ještě o mnoho vyšší a pravděpodobně sahá k deseti, možná i 12 tisícům mrtvých. Na sto tisíc dalších lidí mělo nezanedbatelné zdravotní problémy. Je tak až neuvěřitelné, že si během Velkého smogu nikdo neuvědomil, že se děje něco nestandardního. Jenže na znečištění zvyklý Londýn padesátých let zkrátka neměl prostředky na to, aby vše zjistil včas.

A tak se na hrůzný rozsah neštěstí přišlo až během vyšetřování a Velký smog se nakonec stal důvodem, proč parlament v roce 1956 konečně uvedl v platnost první zákon o čistém ovzduší, který reguloval množství spáleného uhlí, a začalo se pomalu přecházet na čistší zdroje tepla.

Zdroj: Web.Archive.org: The London smog disaster of 1952