Z rukojmích udělali lidské štíty, zaznělo 1 000 výstřelů. Bratranci Barešovi prchali na Západ jako teroristé

Je 23. květen roku 1978. 39 studentů gymnázia z Říčan u Prahy sedí v autobuse zaparkovaném u rekreačního zařízení u Jesenické přehradní nádrže, než jim učitelé dovolí vystoupit a ubytovat se. Mají tu přenocovat a ráno pokračovat ve školním výletu do NDR. Všem je okolo sedmnácti let a mají skvělou náladu. Úsměv jim z tváří nezmizí ani ve chvíli, kdy k nim do autobusu přistoupí tři zamračení mladíci se zbraněmi v ruce.

Teprve ve chvíli, kdy se ozve první výstřel do vzduchu, rozhostí se ticho, které přeruší instrukce jednoho z ozbrojenců. Studenti se mají přesunout do zadní části autobusu. Pak se jedna z pušek obrátí přímo na šestadvacetiletého řidiče: „Otoč volantem a zamiř na Západ,“ zazní povel. Studentům začíná dramatická noc a řidiči autobusu se začínají odpočítávat poslední hodiny života.

Únos autobusu

Bratranci z Litoměřicka, Robert (22), Milan (21) a Václav (20) Barešovi nebyli žádní příkladní lidé. Jak uvádí historik Martin Pulec, ani jeden z nich nedokončil základní školu, Václav se uměl dokonce jen podepsat. Žili kočovný život v maringotkách, práci si neuměli nebo nechtěli udržet a přilepšovali si drobnými krádežemi. Robert navíc mlátil svoji manželku a Milan už si zkusil, jaký je delší pobyt ve vězení.

V květnu 1978 tam měl koneckonců nastoupit na další rok a půl, a to se mu nechtělo. Přemluvil tedy Roberta s Václavem, že by bylo nejlepší z komunistického Česka prchnout. Nedalo mu to ani moc práce, oba jeho bratranci měli o Západě idealizovanou představu a věřili, že tam ihned pohádkově zbohatnou.

Přečtěte si také: Případ zmizelé Maddie: Vyšetřovatelé doufají, že najdou její pyžamo. Objevil se nový svědek

23. května 1978 ráno tedy nasedli do Václavova trabantu a vydali se shánět zbraně. Měli obrovské štěstí, protože v hájence, do které se vloupali, objevili na věšáku rovnou čtyři lovecké pušky a k nim ve stavení našli víc než 300 nábojů.

Autobus se studenty říčanského gymnázia potkali u Chebu náhodou a přišel jim ideální. Sledovali ho do kempu, počkali si, až budou studenti ve voze s řidičem sami, a svoji příležitost naplno využili. Dva studenti měli štěstí v neštěstí, únosci je pustili velice brzy s úkolem uvědomit pohraničníky, že se k nim blíží. A také, že mají rukojmí.

Na hranicích

K první závoře hraničního přechodu Pomezí autobus dojel ve tři čtvrtě na osm večer a v nastalém zmatku padlo několik výstřelů jak od únosců, tak od pohraničníků. Jednu ze studentek lehce zranila kulka a Barešovi ji brzy nechali jít. Ostatní studentky ale rychle rozesadili okolo oken jako živé štíty.

Začalo dramatické vyjednávání a na hranice zamířili vrtulníkem i funkcionáři z Prahy, mimo jiné generál František Šádek. Ten únoscům slíbil beztrestný přejezd do Německa, ale jen pokud nechají studenty jít. Pak únosce přesvědčil, že za druhou závorou jsou už na Západě, ve skutečnosti ale stále ještě byli na československém území, kde na ně dosáhla krutá ruka totalitního zákona.

1 000 kulek

Barešovi dodrželi svou část dohody. Studenty nechali odejít a v autobuse s nimi zůstal jen řidič Jan Novák, protože žádný z bratranců autobus neuměl řídit. Pohraničníci zdvihli závoru a vozidlo se rozjelo pryč. Mladíci měli za to, že vyhráli. V tom si však všimli obrněného vozu, který jim blokoval cestu, a prken s hřebíky určených k proděravění pneumatik.

Strhla se zmatečná přestřelka, pohraničníci při ní na autobus vystříleli celou tisícovku nábojů. A když zbraně konečně utichly, byli Milan Bareš i nevinný šestadvacetiletý řidič mrtví. Zraněného Václava s Robertem brzy zatkla StB.

Zločin a trest

Ve výpovědích oba zbylí únosci nejdřív uvedli, že Jana Nováka zastřelili pohraničníci, pak ale, pravděpodobně výměnou za mírnější tresty, výpověď změnili a smrt mladého muže svedli na mrtvého Milana. Kulky sice přilétly zepředu, od pohraničníků, nikoli od únosců, pohraniční stráž si ale nemohla takové obvinění dovolit. Ne v situaci, kdy jim směrnice nařizovaly únosce nechat projet a vyžádat si je pak ze zahraničí jako teroristy diplomatickou cestou.

Přečtěte si také: Prokurátorka Brožová-Polednová politických vražd nelitovala. Sledovat smrt Horákové ale odmítla

Pokud ale s výpověďmi skutečně obchodovali, vyplatilo se to jen jednomu z přeživších Barešů, Václavovi. Roberta soud poslal na popraviště. Václav dostal 15 let vězení a po roce 1990 se dočkal amnestie. O dva roky později mu soudkyně zmírnila trest a Robertovi ho posmrtně změnili na 14,5 roku.

V novém režimu se přestalo na generála Šádka pohlížet jako na hrdinu celého případu. Šádek se ale soudům vyhnul, omlouval se ze zdravotních důvodů, a když v roce 2015 zemřel, stála u jeho rakve čestná stráž české armády.

Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů, CS Magazín, Pohraničník