Tajemství nejkrásnějších památek: Tádž Mahal má minarety záměrně nakřivo, bílou barvu mu pravidelně vrací bláto

Cherchez la femme – za vším hledej ženu!

O Tádž Mahalu, který vypadá jako pohádkový palác (a přitom jím není), víme nejspíš úplně všichni. Vždyť se jedná o stavbu, která byla v roce 1983 zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO a patří i mezi sedm novodobých divů světa.

Úchvatná stavba z tvrdého bílého mramoru se pro mnohé stala indickým národním symbolem. Jedná o hrobku, jež ale zároveň představuje naprosto unikátní klenot islámské architektury z období mugalské dynastie, která v Indii vládla více než 300 let. Nejvýznamnější z mugalských panovníků byl Shah Jahan, který nechal pro svou milovanou ženu Mumtaz Mahal postavit tuto hrobku, která ve světě dodnes nemá obdoby.

Shah Jahan byl ještě princem, když si v roce 1612 bral půvabnou patnáctiletou dceru vysokého státního úředníka Ásafa Chána. Jak velela islámská tradice, umístil novou ženu do svého harému. Pak se ale stalo v té době něco nevídaného – jeho mladičká žena mu učarovala natolik, že jí věnoval veškerou svou pozornost a při oficiálních příležitostech sedávala vedle něho, stala se mu rádkyní a doprovázela ho na jeho dobyvačných výpravách. Celkem spolu měli 12 dětí – 6 synů a 6 dcer. Mumtaz Mahal zemřela v roce 1629 při porodu posledního dítěte ve věku 36 let.

Shah Jahan byl zdrcen a po smrti své ženy vyhlásil dvouletý státní smutek, během něhož se nesměly konat žádné oslavy, ženy nesměly nosit šperky a používat parfémy a nesměla být také produkována žádná hudba. Během těchto dvou let také Shah Jahan pojal plán postavit své ženě hrobku nevídané krásy.

22 let stavby a unikátní architektonické řešení

Na projektování stavby byl povolán mezinárodní tým architektů z Persie, Turecka, Samarkandu, Benátek, Francie i Íránu. Vedoucím architektem byl nakonec jmenován Ustad Ahmad Lahouri z Íránu. Úkol zněl jasně – navrhnout a postavit stavbu, která bude symbolem nezměrné krásy a věčné lásky.

Z historických pramenů vyplývá, že na stavbě pracovalo 20 000 dělníků na 1 000 slonů a práce na areálu jim trvala 22 let. Z 300 až 400 km vzdálených lomů byl dopravován velmi tvrdý a výjimečně bílý mramor. Povrch stavby je zdoben polodrahokamy a drahokamy a ke kaligrafické výzdobě byl použit černý mramor. Celý komplex zaujímá plochu asi 17,5 ha a samotné mauzoleum stojí na čtvercovém podstavci, jehož rohy zdobí čtyři minarety vysoké 41,6 m. Při pohledu se na ně se zdá, že jsou mírně ukloněny stranou. V tomto případě se ale opravdu nejedná o optický klam způsobený monumentálností stavby.

Důvod je jednoduchý. Oblast totiž byla a stále je seismicky aktivní, a proto jsou minarety nakloněné tak, aby případně nezničily hlavní budovu mauzolea. To hlavní a nejzajímavější technické řešení se ovšem nachází hluboko pod zemí. Celá stavba totiž stojí na systému dřevěných pilířů, jež během staletí dokázaly stavbu uchránit před zničením při opakujících se zemětřeseních.

Neohrožený král, který špatně skončil

Shah Jahan, jenž se až do své smrti trápil předčasnou smrtí milované ženy, v roce 1657 vážně onemocněl. Oslabený nemocí a stále se prohlubujícím vnitřním smutkem postupně ztrácel svou pozici silného a uznávaného vladaře. Této situace využil jeho třetí syn Aurangzeb, který se zbavil svých dvou starších bratrů, zmocnil se vlády a nemocného otce uvěznil v nedaleké pevnosti v Agře, kde se o něj až do jeho smrti staraly jeho dvě dcery. Shah Jahan zemřel v roce 1666 ve věku 74 let. Jeho ostatky jsou uloženy po boku milované manželky v Tádž Mahalu.

Nepravdivý příběh o stavebních dělnících

Zlí jazykové tvrdí, že Shah Jahan nechal dělníkům po dokončení stavby useknout ruce, aby již nikdy nikde nic podobného nepostavili. Je to jedna ze lživých informací, s nimiž se občas setkáváme u velkých a významných historických staveb. Pravda je každopádně úplně jiná. Shah Jahan byl velmi štědrým a uznalým vladařem, který se o stavební dělníky velmi dobře staral a dobře jim za jejich práci platil. Když dokončili stavbu mauzolea, byla jejich odměna tak vysoká, že dokázali zabezpečit své rodiny na několik dalších let.

Současnost pokrytá bahnem

Indie patří k zemím, které jsou zatížené velkým smogovým znečištěním a velmi špatnou hygienickou situací. Dlouhodobá expozice znečištěnému ovzduší způsobila, že začala původní jasně bílá barva stavby postupně žloutnout. V roce 2002 se proto celá stavba obalila vlhkým bahnem, a jak bahno během následujících dvou měsíců schlo, vstřebalo do sebe usazené nečistoty. Proces se od té doby jednou za pár let opakuje a zajišťuje, aby stavba nikdy nepřišla o svoji původní krásu a eleganci.