Štorchovi Lovci mamutů jsou mýtus, na rozdíl od neandrtálců mamuta ulovili jen občas

Nevlídné jeskyně osvětlované skomírajícím ohněm, chatrné kůže na těle a kolem osady hromady mamutích kostí a klů. Tak si představujeme život v poslední době ledové, jak nám jej vykreslil Eduard Štorch a obrazy Zdeňka Buriana. Jenže realita života před zhruba 25 000 lety, kam spisovatel zasadil příběhy Kopčema a Veverčáka byla o dost jiná.

Lidé mamuty lovili, ale jen příležitostně. A neútočili na celé stádo ani nekopali hluboké větvemi maskované jámy na stezkách, po kterých se mohutná zvířata přesouvala. V době ledové půda rozmrzala jen necelý metr hluboko, zbytek byl trvale zmrzlý. Představa, že by tehdejší lidé primitivními nástroji kopali několik metrů hluboké a široké jámy a čekali, jestli do nich spadne mamut nebo srstnatý nosorožec, je iluzorní. Takový výdej energie si tlupa nemohla dovolit. Navíc lidí bylo málo, na celé Moravě jich v době popisované Štorchem žila nanejvýš tisícovka, v celé Evropě pak zhruba desetinásobek tohoto počtu.

Na primitivy zapomeňte

Štorcha, který pocházel z východočeské Ostroměře, inspirovaly k napsání Lovců mamutů (vyšlo poprvé v roce 1918) nálezy pravěkých sídlišť v Předmostí a Věstonicích na Moravě. Jenže ani kosti zhruba stovky mamutů na jednom místě neznamenají, že by tehdejší lidé mamuty lovili jako o závod. Vzhledem tomu, že ve Věstonicích lidé žili několik tisíc let, dostali se k mamutímu masu možná jednou za život – anebo také vůbec ne.

Už se také ví, že lidé, kteří v době kamenné obývali Moravu, nebyli jen srstí porostlí primitivové. Měli vyspělou řeč (tedy žádné „Ty – náčelník – můj – tvůj“ jako u Štorcha) a z kůží si šili bundy a kalhoty. Spíše než mamuty se živili lovem menších zvířat, například sobů, nosorožců, divokých koní nebo medvědů, ale také bobrů, lišek a zajíců. A pochopitelně jakožto všežravci konzumovali také různé části rostlin a hmyz.

Pravěcí obyvatelé našeho území také kromě jeskyní a skalních převisů stavěli praktické chaty z kůží, běžně rozdělávali oheň a maso vařili i pekli.

Červenec před 30 000 lety

Mamuti žili na Zemi téměř 5 milionů let a postupně se vyvinuli do mnoha forem. Pro nás je mamut spojený s druhem mamuta srstnatého, který začal před 12 000 lety masově vymírat. Na rozdíl od představ Eduarda Štorcha v tom ale neměli prsty lidé, nýbrž úbytek potravy a také genetické změny, které vedly až k degeneraci.

Severní Evropa, červenec před 30 000 lety. V průběhu několika letních měsíců nic nenasvědčuje tomu, že svět se nachází uprostřed doby ledové. Nekonečné moře trávy a květin poskytuje obživu množství nejrůznějších zvířat. V hloubce několika metrů je ale půda zcela zmrzlá po celý rok.

Na pólech je teď tolik vody vázané v ledu, že se hladiny světových oceánů výrazně snížily. Kdyby nebylo doby ledové, tato travnatá planina by byla dnem severního oceánu. Nyní je ale letním magnetem pro miliony pasoucích se zvířat. Těmi největšími požírači trávy jsou zde právě mamuti.

Všechna zdejší zvířata, každé svým zvláštním způsobem, jsou přizpůsobena pro život v chladném podnebí. Mamuti a bizoni mají svoje charakteristické dlouhé střapaté kožichy, zatímco antilopy sajga mají jinou výbavu - široké čumáky jim umožňují ohřívat vdechovaný vzduch. Dostatek býložravců přitahuje i lovce, mezi nimi lidi. Ti si ale na obrovské mamuty troufnou jen zřídka. Využívají hlavně jejich kosti a kly ke stavbě chat, kostmi také topí.

Cesta na jih

S příchodem podzimu se tato pastvina promění v mrazivé peklo a tak se mamuti snaží vytěžit z letních zdrojů maximum. Každý den sežerou až 180 kilogramů trávy. Tato zvířata se vyvinula z bezsrstých afrických slonů, ale staly se z nich živoucí pevnosti proti mrazu. Pod kůží mají deseticentimetrovou tepelně izolační vrstvu tuku. Mají také malé uši a krátké ocasy, aby neztráceli příliš tepla. Navrch k tomu všemu mají svůj charakteristický koberec chlupů, který nyní dosahuje až jednoho metru délky, jak se tělo připravuje na snížení okolní teploty.

S blížící se zimou z plání odejdou lidé i mamuti. Trávy je stále méně a není zde žádná ochrana před mrazivým větrem, jehož ochlazující účinek srazí průměrné teploty až na mínus padesát stupňů Celsia.

Tato doba ledová je ve skutečnosti pouze jednou z mnoha. Před 2,5 miliony let začalo světové klima svým neustálým střídáním mezi teplými a studenými obdobími připomínat jízdu na horské dráze. Bylo již téměř padesát dob ledových, ale ta, o níž píše Eduard Štorch, je dosud nejchladnější.

Díky své zimní výbavě opouštějí mamuti pastviny na severu téměř jako poslední. Brzy ale doženou stáda zvířat, která se vydala na cestu na jih před nimi. Lidé se stěhují do Alp, kde je mnoho jeskyních komplexů, které poskytují dostatečnou ochranu proti zimě.

Kde číhají neandrtálci

Mamuti jsou společenská zvířata a jak se lesy kolem nich zahušťují, menší stáda se začínají spojovat. Brzy si stohlavá stáda mamutů razí cestu skrze zimní nížiny Evropy. Když se mamuti blíží do oblasti Alsaska, krajina se radikálně mění. Mizí rovné pláně a objevují se kopce a údolí. Tady žije jiný druh lidí, neandrtálci. Jsou menší než ostatní lidé a stejně jako další živočichové doby ledové mají široký nos k ohřívání vdechovaného vzduchu. Před cestováním dávají přednost pobytu ve stejném údolí po celý rok, přežívají nejhorší část zimy v mělkých jeskyních. Během této poslední doby ledové se ale jejich počty velmi snížily a stávají se ohroženým druhem.

Neandrtálci si na mamuty procházející jejich územím troufnou. Aby mamuta ulovili, musí použít všechny výhody, které znají. Čekají na okraji srázu na soumrak, kdy bude terén méně viditelný a kdy bude více účinná jejich tajná zbraň – oheň. Lovci ve stádu vyvolají paniku a zatlačí několik mamutů ke srázu. Ostatní zařídí gravitace.

Neandrtálci jsou vynikající lovci, což jim umožnilo přežít 260 000 let. Mají ale také svou slabinu. Nedokáží se dost rychle přizpůsobit změnám podnebí. V důsledku tvrdšího klimatu a příchodu jiného lidského druh počty neandrtálců rychle klesají a během následujících 2000 let pak zmizí docela.

Na rozdíl od neandrtálců se mamuti dožili téměř do současnosti. Stáří mamuta druhu Mammuthus columbi z Nashvillu je odhadováno na pouhopouhých 7800 let.

(mih)