Ostrov kanibalů byl důsledkem krutého ruského experimentu. Ihned tam zemřely tisíce lidí

Sovětský svaz 30. let máme nejsilněji spojený s rozsáhlými čistkami a dalšími extrémními kroky Stalina, jež destabilizovaly ruskou společnost. Jenže ještě předtím, než se v druhé polovině dekády rozjel tento Velký teror naplno, odehrála se částečně opomíjená událost, která však hrůzu Stalinovy vlády jednoznačně podtrhla. Sociální experiment z roku 1933 se totiž krutě nezdařil.

Zdánlivě efektivní nápad

Počátkem roku 1933 přišli za Stalinem dva z jeho nejvyšších úředníků. Budoucí velitel NKVD (orgánu vnitřní bezpečnosti) Genrich Jagoda a šéf systému gulagů Matvěj Berman představili plán k osídlení neobývaných částí Sibiře. Po vzoru už dříve deportovaných milionů kulaků mělo dojít i k přesunu dalších obyvatel do východnějších oblastí země – tentokrát se mělo jednat o drobné kriminálníky, odpůrce režimu, nelegální přistěhovalce do velkých měst či prostě kohokoli, kdo nespadal do idealizovaného pojetí sovětské společnosti.

Plán byl rychle schválen a už v dubnu roku 1933 začaly deportace tisíců lidí na ostrov Nazino nacházející se ve střední části Ruska. Ti nejprve strávili nějaký čas v táborech ve městech Omsk a Ačinsk, kvůli dlouho zamrzlé řece Ob mohla být deportace dokončena až po půlce května. Tehdy se na několika kilometrech bažinaté půdy objevily tisíce lidí, po dlouhých týdnech cesty navíc často v zuboženém stavu.

Hrůzostrašné podmínky Ostrova kanibalů

Hned v prvních dnech navíc stovky osadníků (či tedy spíše vězňů) umrzly, jelikož lidé měli na sobě pouze to, v čem byli zatčeni – což většinou znamenalo běžné městské oblečení, nikoli výbavu vhodnou pro sibiřské podmínky. Další vězni se samozřejmě pokoušeli o útěk před mizernými životními podmínkami, množství pořádkových sil však tyto uprchlíky nekompromisně zabíjelo.

Vzhledem k nedostatku potravin, jenž panoval po celém území Sovětského svazu, byly i zásoby osadníků žalostně malé – konkrétně se jednalo jen o zhruba 20 tun mouky. O její přerozdělení se starali strážní, i mezi nimi se však vyskytovalo množství kriminálníků, kteří chtěli jídlo přeprodávat či si ho nechat pro sebe. Netrvalo dlouho a nedobrovolní osadníci se začali bouřit a během bojů se strážci spousta z nich zemřela; jiní podlehli úplavici z důvodu katastrofálních hygienických podmínek či se udusili při pokusu jíst mouku samotnou.

Přestože s sebou osadníci vezli tuny mouky, na neobydleném území neexistoval způsob, jak ji dále zpracovat. Většina deportovaných navíc pocházela z měst, a tak ani nebyla obeznámena se zemědělskými pracemi nutnými pro kultivaci půdy. Boje o vzácné zdroje se rozhořely nejen mezi strážci, ale i mezi osadníky, často se formujícími do gangů. Na ostrově platilo právo silnějšího, společenský řád přestal existovat a smrt byla na denním pořádku. Kdo se nestal obětí násilné činnosti, zemřel hlady – ještě v květnu se spousta lidí začala uchylovat ke kanibalismu.

Tragické následky

Už v červnu sovětské úřady tento projekt ukončily a začaly s přesunem osadníků na jiná místa. Odhaduje se, že během několika málo měsíců přišlo o život až 2 000 lidí z původních 6 000 deportovaných osob. Ba co víc, dalších 2 000 lidí bylo pohřešováno, pravděpodobně zemřeli během přesunu či v nepřehledné situaci v táboře. Ne nadarmo se místu podle pamětníků říkalo Ostrov kanibalů či rovnou Ostrov smrti.

Přestože sovětští komunisté koncem roku 1933 zjišťovali, co přesně se na ostrově stalo, dominantní snahou bylo samozřejmě vše ututlat. To se i díky malému počtu přeživších dařilo až do konce 80. let, kdy hrstka pamětníků promluvila v rámci politického programu glasnosť. Událost však přece jen měla jeden (alespoň částečně) pozitivní důsledek – tragická nepromyšlenost celého plánu okamžitě vedla k zastavení podobně ambiciózních a rozsáhlých kolonizačních aktivit.

ZDROJ: Wikipedia