První ekologická katastrofa v Evropě donutila Brity k absurdnímu řešení. Vše ještě zhoršili

Unavený kapitán tankeru SS Torrey Canyon si 18. března 1967 zkrátil cestu, zároveň se ale potřeboval vyspat, a tak se rozhodl nastavit autopilota. V nastavení kurzu udělal ale osudovou chybu a tanker převážející 120 000 tun ropy najel na podmořský útes Seven Stones. Kameny trup lodi okamžitě rozpáraly a do moře mezi ostrovy Scilly a britským Cornwallem se začala valit mazlavá černá tekutina, která během několika následujících dní utvořila ropnou skvrnu o velikosti 700 kilometrů čtverečních a způsobila tak první velkou ekologickou katastrofu u evropských břehů, se kterou si lidé neuměli vůbec poradit.

Tanker zapálili a rozbombardovali

Začněme tím, že se uvíznutý tanker nepovedlo vyprostit ani třem remorkérům, a tak se ho britská vláda rozhodla rozbombardovat a zároveň tak i vypálit zbylou ropu. Na plavidlo navezli přes 28 tisíc kilogramů výbušnin, skoro 24 tisíc litrů benzínu, 11 výkonných raket a napalm. Pak se na to všechno pokusili shodit dvaačtyřicet bomb, z nichž čtvrtina svůj cíl minula a dalších několik ani nevybuchlo. Ropa se sice rozhořela a sloup odporného černého dýmu stoupal až do výšky šesti kilometrů, na moři ji ale neustále hasily vlny. SS Torrey Canyon přestal snahám Britů vzdorovat až 12 dní po ztroskotání. Konečně se zlomil v půli a klesl pod hladinu.

Tou dobou už uniklá ropa zaplavila pobřeží Cornwallu, turisty oblíbený ostrůvek Guernsey i francouzské pobřeží. Černá mazlavá břečka pokryla pobřeží a za oběť jí padli jak mořští savci, tak víc než 15 tisíc mořských ptáků. Vzácných papuchalků tehdy zůstalo naživu jen 15 procent, a protože se reprodukují jen velmi pomalu, trvalo několik desetiletí, než se jejich populaci podařilo alespoň částečně obnovit. Ale upřímně, ekologie byla tehdy většině lidí úplně ukradená. Co obzvláště Britům dělalo vrásky na čele, byl turismus. Na ropou zamořené pláže s hnijícími ostatky různých organismů, o které se jindy stará četné ptactvo, by se pochopitelně nikdo nehrnul, a tak se rozhodli zasáhnout dnes už jen těžko uvěřitelným způsobem: chemikáliemi.

Toxické chemikálie pro čistší pláže

Ministerstvo zemědělství a rybolovu zkrátka usoudilo, že čisté pláže a prázdninový turismus jsou důležitější než další „drobné“ škody na mořském životě, a tak pořídilo přes devět milionů litrů disperzantu BP 1002. Toxickou chemikálií zkropili pláže, rozdali je rybářům, aby je z lodí pumpovali do vody a vojáci svrhávali z útesů celé proděravěné barely. Plán byl jednoduchý – ropu rozptýlit tak, aby se jí pak mohly jednoduše zbavit běžné bakterie. Efekt byl pochopitelně naprosto opačný.

Toxický disperzant zabil veškerý mořský život, s kterým přišel do styku: řasy, ryby, přílipky… na plážích se navíc po několik hodin hromadil, než ho spláchl příliv, což zkázu tamního ekosystému dokonalo. Výsledkem bylo, že následkům v postižených oblastech byly pláže pět let úplně holé a následky byly znát ještě dalších 15 let, asi pětkrát déle než tam, kde nechali ropu rozptýlit přirozeně pomocí vln a větru.

Ropné jezírko a obydlený vrak

Na ostrůvku Guernsey, který byl na turismu také extrémně závislý, řešili čisté pláže také; přístup ale zvolili jiný. Ropu z moře vysáli s pomocí cisteren na odpadní vodu a převezli ji do místního lomu, kde ji vypustili. Ropné jezírko v něm bylo až do roku 2010, kdy se ho konečně povedlo s pomocí bioremediace definitivně zlikvidovat. Ve Francii naopak nechali ropu vyplavit na břehy, odkud ji odstranili. Na skalnatém pobřeží se zbytky postupně rozptýlily a mořský život proto katastrofa tolik nezasáhla.

Příšerné důsledky obří katastrofy mohli poprvé Evropané sledovat na vlastní oči, což zásadně změnilo přístup k ochraně životního prostředí. Vznikly nové organizace a zákony; velké ropné tankery například musejí mít z bezpečnostních důvodů dvojitý trup. Toxické chemikálie už taky nikdo jen tak do moře nevylije a vrak SS Torrey Canyon teď slouží jako pohodlný domov pro neuvěřitelné množství mořských rostlin a živočichů. Všechno zlé je tak asi opravdu pro něco dobré.

Zdroj: BBC