Nejbizarnější případ přeživšího Titanicu: Odmítl místo ve člunu, zachránil se díky alkoholu

Představte si muže, který se do poslední chvíle drží zábradlí na zádi Titanicu, aby doslova v poslední chvíli odhodlaně seskočil do ledové vody severního Atlantiku. Zatímco se kolem něj topilo a mrzlo 1 500 křičících a panikařících duší, tento trosečník klidně plaval kolem až do svítání a poté, co ho vylovil záchranný člun, byl během několika dní zpět v práci.

Šlo o téměř fyziologicky nemožný výkon, který byl podle britských vyšetřovatelů potopení Titanicu umožněn jedinou věcí – 33letý Angličan Charles Joughin měl dost duchapřítomnosti, aby největší námořní katastrofu v dějinách přivítal tím, že se totálně opil.

Přečtěte si také: Zkáza Titanicu minutu po minutě: Tragická smrt 1600 lidí začala v podpalubí

Právě o tuto okolnost se velmi zajímali vyšetřovatelé katastrofy, jež si vyžádala přes 1500 lidských životů. Většina z nich se přitom utopila nebo zemřela na hypotermii ve vodě, která měla v okamžiku potopení lodi -2,2 °C. Skok do vody u nich nejprve způsobil teplotní šok provázený panikou a mělkým dýcháním. Pokud přečkali prvních 90 sekund, mohli po dalších deseti minutách trosečníci vnímat postupující znecitlivění a pokud se ani poté neutopili, přestalo jim zhruba do hodiny pracovat srdce.

První lodí, která na místo neštěstí dorazila, byl ve 4 hodiny ráno zaoceánský parník Carpathia. Titanic se ale potopil už ve 2:20, tedy asi 100 minut před tím. Záchrany se dočkalo jen něco přes 700 cestujících a členů posádky, kteří byli ve člunech, z vody nebylo koho lovit. S jedinou výjimkou.

Muž z lodní pekárny

Když 14. dubna 1912 ve 23:40 otřásl Titanicem náraz do ledovce, vyskočil vrchní pekař Charles Joughin ze svého lůžka a začal burcovat svých 13 podřízených, aby zásobili záchranné čluny suchary a chlebem. Když s tím byl hotov, vrátil se do své kajuty, pořádně si přihnul z lahve s alkoholem, a vydal se na horní palubu, kde pomáhal s nastupováním cestujících do člunů. V tu chvíli už bylo 30 minut po půlnoci 15. dubna.

Přestože měl Joughin přidělené místo v člunu č. 10, nevyužil ho, a naopak se s dalšími členy posádky snažil mnohdy silou dostat váhající ženy do člunů, čímž jim nejspíš zachránil život. „Házeli jsme je dovnitř,“ uvedl doslova před vyšetřovací komisí s tím, že by jinak člun zůstal poloprázdný.

Vzhůru na záď

V 1:30 už na horní palubě Titanicu, jehož záď se stále více zvedala, nezůstaly žádné čluny. Zatímco ve většině zoufalých cestujících toto zjištění vyvolávalo nezvladatelnou paniku, pro vrchního pekaře Joughina to byl signál, aby se vrátil do kajuty a dal si další drink. Přestože dovnitř už šplouchala voda, natáhl se na lůžko.

Když si trochu odpočinul, vydal se vrchní pekař znovu na palubu, kde začal házet přes palubu desítky lehátek, aby hladinu zaplnil improvizovanými záchrannými „kruhy“. Vyprahlý se pak vrátil do zásobárny, kde se opět napil, tentokrát ale vody. Když se Titanicu odlomila příď, byl už Joughin znovu na palubě, naštěstí na zádi. Vyšetřovací komisi popsal tento kritický moment jako velký náklon na levobok. „Nebyl to žádný velký náraz nebo něco takového,“ řekl při výslechu.

Joughin se poté vytrvale prodíral houfy lidí a dostal se až k samotné zádi lodi. Přesně ve 2:20 sjel jako výtahem na potápějícím se Titanicu do moře. Stejně jako u všech přeživších členů posádky Titanicu šlo o okamžik, kdy mu společnost White Star Line přestala platit mzdu.

Přežít v ledové vodě

Při ponoření do ledové vody nejprve stejně jako všichni ostatní zažil Charles Joughin děsivý pocit ochlazení kůže. Druhý důstojník Titanicu Charles Lightoller popsal, že to bylo jako když se do těla zabodne tisíc nožů. Mezi běžné vedlejší účinky v tu chvíli patří lapání po dechu a hyperventilace. Právě počáteční teplotní šok byl fází, kterou mnoho obětí Titanicu nepřežilo. V panickém zmítání se v prvních minutách se mnozí utopili nebo dramaticky urychlili ztrátu tělesné teploty.

Mýtus o tom, že lidské tělo vydrží v ledové mořské vodě jen chvíli a teplotní šok způsobí rychlou smrt, patří k běžně rozšířeným omylům. Ve skutečnosti prvotní šok z ledové vody po přibližně 90 sekundách odezní a člověk rychle zjistí, že je stále naživu. Podle kanadského listu National Post má dokonce i ve vodách severního Atlantiku dospělý člověk průměrného vzrůstu ještě 10 minut času, než znecitliví, a nejméně hodinu, než se mu zastaví srdce.

Záchrana díky alkoholu?

Charles Joughin, který si nezapomněl vzít plovací vestu, vzdoroval osudu s hlavou vztyčenou. Podle kanadského odborníka na hypotermii Stephena Cheunga z Brockovy university mohl mít na jeho momentální stav pozitivní vliv alkohol v jeho těle – ne snad proto, že by ho zahříval (v tom je efekt alkoholu právě opačný), ale mohl posílit jeho odvahu. Trosečník také zřejmě pociťoval menší chlad, a proto ve vodě tolik nepanikařil.

Jak upozorňuje fyziolog z univerzity v kanadské Manitobě Gordon Giesbrecht, z fyziologického hlediska chlad nad alkoholem vždy vítězí a opilý člověk obvykle umrzne rychleji než střízlivý. Pocit zahřátí po sklence rumu – a s tím mnohdy související zrudnutí obličeje – je způsoben rozšířením cév, tedy jevem, kdy se krev hrne do kapilár v povrchových vrstvách kůže. To znamená, že pokud ohřátá krev proudí daleko od životně důležitých orgánů, je opilý člověk vystaven většímu riziku podchlazení.

Ať to bylo jakkoliv, snažil se vrchní pekař z Titanicu v ledovém Atlantiku plavat a šlapat vodu. Po dvou hodinách strávených v naprosté tmě zahlédl díky prvním známkám svítání převrácený člun z Titanicu a vlastní silou se na něj vysoukal. O něco později ho vyzvedl další záchranný člun proplouvající kolem. Když ho přivezli na palubu parníku Carpathia, který na místo ztroskotání Titnicu dorazil kolem 4 hodin ráno, cítil se Joughin dobře. „Byl jsem v pořádku, až na nohy, které jsem měl oteklé,“ vypověděl před komisí.

Učebnicový trosečník

Charles Joughin nejen přežil dlouhý pobyt ve vodě, ale stal se doslova učebnicovým příkladem toho, jak se chovat při ztroskotání lodi. Především maximálně oddálil ponoření do vody – mezi těmi, kdo se tu noc ocitli v ledovém Atlantiku, byl zřejmě posledním, kdo se namočil. Za druhé pak – a to je nejdůležitější – dokázal zůstat klidný a vymyslet strategii, jak se z ledové vody dostat.

Neopomněl si také vzít záchrannou vestu, která mu pomohla udržet hlavu a tím i dýchací cesty nad vodou. Zanedbal snad jedinou věc – byl málo oblečený. Ztrátu tělesného tepla oproti zažitým představám totiž ve vodě zpomaluje i více vrstev oblečení, třebaže mokrého.

Mohlo by vás také zajímat: Jaká byla skutečná Rose z filmu Titanic? Neštěstí v lásce ji provázelo celý život

Na Titanicu se během jeho první plavby ze Southamptonu do New Yorku plavilo 2 240 cestujících a členů posádky. Ztroskotání lodi, k němuž došlo po srážce s ledovcem v noci ze 14. na 15. dubna 1912 asi 740 km východně od kanadských břehů, přežilo jen 706 lidí.

Jedním z 216 členů posádky Titanicu, kteří měli to štěstí, byl i Charles Joughin. Už několik dnů po katastrofě se vrátil k pečení chleba v lodních pekárnách a u toho zůstal až do konce 2. světové války. Do své smrti v roce 1956 poskytl jen několik rozhovorů, přesto jeho příběh neupadl v zapomnění a částečně inspiroval režiséra Jamese Camerona při natáčení filmu Titanic.

ZDROJ: National Post