Jak umírali pasažéři Titanicu v ledové vodě? Bodnutí tisíce nožů střídalo znecitlivění a mrazivá muka

V době, kdy se Titanic po srážce s ledovcem v noci ze 14. na 15. dubna 1912 potápěl, měla okolní voda teplotu –2,2 °C. Stovky lidí se tak během chvíle ocitly uprostřed noci ve vodě mnohem studenější, než je třeba voda pod ledem zamrzlého rybníka. Jaké pocity při skoku do temného Atlantiku nebo zaplavení kajuty lidé prožívali a jakou šanci na přežití v tak studené vodě vlastně člověk má?

Mohlo by vás také zajímat: Měli byste peníze na plavbu Titanicem? Spočítali jsme dnešní ceny nejdražších i nejlevnějších palubních lístků

Mýtus o tom, že lidské tělo vydrží v ledové mořské vodě jen chvíli a teplotní šok způsobí rychlou smrt, je jedním z nejčastějších omylů o skoku do podchlazeného oceánu. Ve skutečnosti prvotní šok z ledové vody po přibližně 90 sekundách odezní a člověk rychle zjistí, že je stále naživu. Podle kanadského listu National Post má dokonce i ve vodách severního Atlantiku dospělý člověk průměrného vzrůstu ještě 10 minut času, než znecitliví, a nejméně hodinu, než se mu zastaví srdce.

Nehledě na to, co říká teorie, zažije každý při ponoření do ledové vody nejprve děsivý pocit ochlazení kůže. Druhý důstojník Titanicu Charles Lightoller popsal, že to bylo, jako když se do těla zabodne tisíc nožů. Mezi běžné vedlejší účinky v tu chvíli patří lapání po dechu a hyperventilace. Právě počáteční teplotní šok byl fází, kterou mnoho obětí Titanicu nepřežilo. V panickém zmítání se v prvních minutách se mnozí utopili nebo dramaticky urychlili ztrátu tělesné teploty.

Svůj význam v ledové vodě má i záchranná vesta, která pomůže udržet hlavu a tím i dýchací cesty nad vodou, i když síly a psychika začnou slábnout. Ztrátu tělesného tepla oproti zažitým představám zpomaluje i více vrstev oblečení, třebaže mokrého.

V případě Titanicu ale ani vesta nebyla stovkám zoufalých cestujících moc platná. Pokud už se dostali na horní palubu a podařilo se jim přežít skok do vody z výšky několika desítek metrů, čekali na záchranu v ledové vodě příliš dlouho. Parník Carpathia na místo neštěstí dorazil jako první až ve 4 hodiny ráno, tedy nejméně 100 minut poté, co záď Titanicu zmizela pod vodou.

Omezená chvála alkoholu?

Výjimku mezi zachráněnými představoval 33letý lodní pekař Titanicu Charles Joughin, který se dostal do vody jako jeden z posledních. Pomáhal usazovat cestující v záchranných člunech, a když už žádné nezbyly, šel se posilnit tvrdým alkoholem. Pak si vzal vestu a moudře se – podobně jako Jack ve filmovém Titanicu – vydal na záď, aby zůstal co nejdéle nad vodou. Když pod ním poslední kus lodi zmizel pod hladinou, šlapal podnapilý pekař dvě hodiny ledovou vodu, než se mu podařilo vylézt na převrácený člun. Dočkal se záchrany a za několik dnů se hlásil znovu do práce.

Dříve než začnou všichni potenciální trosečníci s kladným vztahem k alkoholu jásat, je poctivé uvést, že opilý člověk obvykle umrzne rychleji než střízlivý. Pocit zahřátí po sklence rumu – a s tím mnohdy související zrudnutí obličeje – je způsoben rozšířením cév, tedy jevem, kdy se krev hrne do kapilár v povrchových vrstvách kůže. To znamená, že pokud ohřátá krev proudí daleko od životně důležitých orgánů, je piják vystaven většímu riziku podchlazení.

Podle fyziologa z univerzity v kanadské Manitobě Gordona Giesbrechta chlad nad alkoholem nakonec vždy zvítězí. Pekař z Titanicu ale podle něj mohl profitovat z jiného vlivu této populární drogy na člověka – díky uvolňujícímu efektu alkoholu mají podnapilí lidé až neuvěřitelnou schopnost přežít úraz. Nedávná studie, která zkoumala údaje z akutních příjmů nemocnic v Illinois za 14 let, dokonce zjistila, že oběti bodných a střelných zranění přežily tím spíše, čím více byly opilé. Charles Joughin tak zřejmě díky alkoholu nepropadl panice a více šetřil silami.

Estonia a Wilhelm Gustloff

Titanic ovšem nebyl zdaleka jedinou námořní pohromou, k níž došlo v chladných vodách. Na konci září 1994 se zhruba v polovině plavby z Tallinnu do Stockholmu začal padesát minut po půlnoci potápět trajekt Estonia. Loď vzdorovala asi hodinu, poté klesla do hloubky kolem 80 metrů. Neštěstí si vyžádalo 852 obětí z celkových 989 cestujících a členů posádky.

V okamžiku katastrofy byly vlny na hladině rozbouřeného Baltského moře 4–6 metrů vysoké a teplota vody se pohybovala mezi 10 a 11 °C. Většina obětí zemřela utonutím a na podchlazení, poslední tělo moře vyplavilo až o 18 měsíců později.

Ještě dramatičtější scény se na Baltu odehrály 30. ledna 1945, když z přístavu Gdyně vyplula přetížená loď Wilhelm Gustloff napěchovaná odhadem až 10 500 německými vojáky a civilisty prchajícími před postupující Rudou armádou. Sovětská ponorka S-13 loď zasáhla třemi torpédy a Wilhelm Gustloff se začal ihned potápět.

Na přeplněných palubách propukaly děsivé scény. Jedno z torpéd explodovalo v prostoru lodního bazénu, kde byly v té době napěchovány stovky příslušnic německé protivzdušné obrany, a způsobilo okamžitý masakr. Lidé se začali tlačit k východům a kdo nebyl ušlapán na schodištích a žebřících, snažil se zachránit skokem do ledové vody.

Záchranných vorů a člunů byl nedostatek a osádky těch, které se podařilo spustit na vodu, bily pádly po rukou a po hlavách tonoucí, kteří se snažili dostat z ledové vody do člunů. Na záchranných člunech a v ledové vodě při teplotě vzduchu odhadované na −10 až −18 °C přežilo kolem 1 200 lidí, dalších odhadem 9 340 jich zemřelo. Wilhelm Gustloff se potopil asi hodinu po útoku ponorky, dodnes jde o největší námořní neštěstí v historii.

ZDROJ: National Post