Mýty vs. fakta: co vše jste možná netušili o pirátech

Kapitán Jack Sparrow

Bukanýři praktikovali demokracii a rovnoprávnost staletí před demokratickou revolucí.

Piráti platí za populární téma her, knih i filmů – jednu z jejich nejnovějších inkarnací předvede Prima COOL v neděli od 20.00, když uvede první díl trilogie Piráti z Karibiku. Piráti, jednoduše řečeno, jsou ideální protagonisté námořních příběhů, protože jednak nevybíravě loupí a kradou, a jednak umožňují vykreslit jednotlivé charaktery barvitěji, než jak by tomu bylo třebas v případě mořských kreatur.

Piráti však ve skutečnosti platili za překvapivě liberální sebranku, která praktikovala svobodné volby i ženskou rovnoprávnost a naopak se nevyžívala v řadě klišé, která jim jsou mnohdy připisována. Nechte si následujícími řádky rozbít své povědomí o tom, kým vlastní bukanýři doopravdy byli!

Co nás naučily filmy

Tradiční mediální představa pirátů, panující snad až do Pirátů z Karibiku, popisovala bukanýra (termín pro americké piráty 17. a 18. století) jako muže s páskou přes oko, s dřevěnou nohou a papouškem na rameni. Podobně kruciální je i archetypální vlajka se symboly lebky a zkřížených kostí. Pirátství se rovněž na západ od našich hranic často popisuje pomocí specifického nářečí s častým výskytem citoslovce "arrr", jehož popularitě v našich končinách učinila přítrž nejspíše pouze praktika dabování filmů.

Historie pirátství je stará tisíce let – jeden z první zdokumentovaných případů je zapsán ve 14. století před naším letopočtem. Objeví-li se však v dnešní fikci piráti, jedná se nejspíše o novověké karibské exempláře z tzv. Zlatého věku pirátství, který probíhal cirka od roku 1650 do roku 1730 (Piráti z Karibiku jsou zasazeni někdy mezi roky 1720 až 1750). Za drtivou většinu dnešních pirátských archetypů je však ve skutečnosti odpovědný Ostrov pokladů spisovatele Roberta Louise Stevensona, kniha vydaná v roce 1883, skoro století a půl po konci zlatých pirátských časů. Enormně čtený Stevenson zpopularizoval pojetí dřevěných pirátských nohou, map k ukrytým pokladům i náramenních papoušků – reální piráti však neztráceli končetiny jako na běžícím pásu, ani nepraktikovali kulturu mluvících opeřenců.

Co se pokladů týče, piráti si nelibovali jenom ve zlatě, to byl spíše případ licencovaných "státních pirátů" korzárů, při rabování lodí se spokojili i s krádeží předmětů denní potřeby. Nebyl tak důvod poklady schovávat – několik pirátů, kteří tak učinili, své poklady brzy našli vykradené. Slavný pirát kapitán William Kidd například skutečně jeden z pokladů ukryl, jeho lup byl však záhy odhalen a vykopán. V letech po Kiddově smrti se rozmohla historka, podle níž však přesto jeden z jeho pokladů zůstal neodhalen. Ač šlo s nejvyšší pravděpodobností o romantickou domněnku, zaujala představivost Edgara Allana Poea, který ji použil ve své povídce Zlatý brouk, jíž se zase inspiroval Stevenson v Ostrově pokladů, a legenda už žila svým životem. Citoslovce "Arrr" pak pochozí rovněž z adaptace Ostrova pokladů z roku 1950, kam si ho z jihoanglického dialektu angličtiny vypůjčil Robert Newton. Moderní pojetí piráta tak vzniklo až v průběhu 20. století. Raději se nedomýšlet, co by se stalo, kdyby byl na jeho místo dosazen rodák z Ostravy...

Naopak páska přes oko byla zřejmě autentickou součástí námořních přepadů, nesouvisela však s chybějícím okem, nýbrž dokládala moderní uvažování pirátů. V době před příchodem umělého osvětlení se totiž piráti museli orientovat i v tmavém prostředí dobývaného podpalubí, a trvá přitom několik minut, než si lidské oko přivykne skoro absolutní tmě. Existují tak názory, že páska přes oko umožňovala rychlejší přesun do tmavých prostor, protože jedno z očí bylo díky ní tmě navyklé. Nejde jen o hypotetickou praktiku – i moderní armáda pro noční operace doporučuje v zásadě totéž.

Modernější, než si myslíme

O pirátství však nekolují pouze mýty popisující jejich oděvy a kulturu, ale i mýty popisující je samotné jako nebetyčné hrdlořezy. Jistě, čas od času některé fikční dílo připodobní piráty spíš Robinu Hoodovi – jenže Robin Hood neexistoval, a podobný příměr tak může dojem o pirátach jako ztělesněných démonech jednom podporovat. Realita však měla mnohem blíže přesnému opaku. Při natolik rozsáhlém a barvitém složení pirátů od starověké historie po novověk samozřejmě nelze paušálně říct, kolik pirátů platilo spíše za vrahy a násilníky a kolik naopak za jedince bez jiné možnosti – popisy pirátství za jeho Zlatého věku však vykreslují nečekaně sympatický obrázek.

Zaprvé, pirátství bylo mnohdy jediným útočištěm před státní zvůlí. Pomineme-li bídnou mzdu, špatnou stravu a nevlídné zdravotní podmínky, zaměstnanecká politika v britském námořnictvu měla blízko k otrokářství. Tradiční verbířská praktika se jmenovala "impressment" (volně přeloženo jako „praktika nátlaku“) a spočívala v násilném zařazení mužů do námořnictva ať už chtěli, nebo ne. V době Napoleonských válek byla celá polovina členů britského námořnictva, největšího námořnictva světa, nedobrovolně naverbována z řad obchodních námořníků, ale i občasných civilistů britské i jiné příslušnosti. Praktika byla opuštěna až poté, co vyeskalovala ve válku Británie s USA z roku 1812. Do té doby však platilo, že pracovní podmínky donucených členů posádky byly příšerné – tři z pěti mužů zemřeli během prvních dvou let své nucené služby, přeživší pak nemohli počítat ani z vyplacením mzdy. Za těchto podmínek vypadalo pirátství jako zářivá kariéra. Majorita pirátů se verbovala z obchodních námořníků, kteří se k bukanýrům o své vůli přidali po obsazení své lodi.

Mnohé z pirátských frakcí šly ještě dále – v době, kdy vládla monarchie a demokracie prakticky neexistovala, se piráti svobodnou volbou rozhodovali o řadě činností. Do své pozice byli voleni (nebo většinovou volbou sesazeni) kapitáni dle své úspěšnosti i chování k posádce, posádka rovněž volbou rozhodovala o cíli svého útoku. V rámci posádky vůbec panoval étos bratrství a rovnosti. Nejde jen o rovnoměrné dělení kořisti, ale i toleranci vůči jiným náboženstvím, ambiciózním ženským kapitánkám či sexuálním preferencím. Kapitán Henry Morgan tak například před svým útokem na Panamu slíbil odměny členům posádky, kteří budou zraněni, a vlastně tak vymyslel zdravotní pojištění. Pokud se spokojíme s nepřesnou moderní terminologií, pak lze i říct, že piráti bez problémů praktikovali manželství gayů. Jejich všeobecně přijímaný svazek "matelotage" byl sice vnímán i jako užší forma přátelství dvou mužů, historikové se však shodují v tom, že se matelotage oddával i nemalý počet homosexuálních pirátů, aniž by to v dané kultuře někomu vadilo.

Sečteno a podtrženo, i přes nemalou dávku sympatických bludů by moderní pirátská fikce mohla nabídnout mnohem barvitější a sympatičtější vykreslení námořních pirátů, jenom kdyby občas vzala v potaz historickou věrnost.

Ladislav Loukota