Mnichov 1972: Olympiáda – ideální místo pro teror

Moderní olympijské hry jsou přehlídkou sportovních výkonů a ega pořádajícího státu, což je nejen příklad nacistické olympiády v Berlíně, ale například i drahých her v extrémně zadluženém Řecku. Ovšem hry světového sportu v Mnichově se dostaly do povědomí ne kvůli sportovním výkonům, ne pro pompéznost pořádání, ale kvůli zabití izraelských sportovců palestinskými teroristy, ke kterému došlo (mimo jiné) i díky totálně zpackané záchranné akci.

Židé v Německu

Slova z titulku evokují holokaust, plynové komor, 6 milionů vyhlazených... a toho všeho si Němci byli vědomi. Proto byla účast izraelských sportovců na olympiádě v roce 1972 brána jako důkaz, že se vztahy vracejí do normálu. Navíc chtěli zaretušovat obraz olympiády v Berlíně, která se více než sportovním kláním stala ideologickou výstavní skříní nacistického Německa. „Všeobecně panovala snaha... dát všem najevo, že Německo se od roku 1936 změnilo,“ vzpomíná Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské výpravy v knize Simona Reeva Jeden v září. Holokaust zasáhl i do života této konkrétní sportovní výpravy – například během něj zahynul otec a část rodiny Tuvji Sokolovského, trenéra vzpírání.

Olympijská vesnička

Ubytování sportovců bylo sice za plotem, ale sportovci běžně „odcházeli“ přes něj poznávat pohostinství přilehlých barů. Právě díky tomu nastala naprosto bizarní situace, kdy se skupina k ránu vracejících sportovců – Američanů – pomohla palestinským teroristům převlečeným do sportovních teplákovek přelézt plot domnívajíc se, že jde o sportovní matadory vracející se z noční zábavy.

Důvodů akce proti Izraelcům se nakonec vynořilo hned několik. Podle některých zdrojů mělo jít o „pomstu“ za to, že Mezinárodní olympijský tým nepovolil Palestině postavit vlastní sportovní družstvo, ale podle požadavků o propuštění palestinských vězňů z izraelského vězení šlo o jasnou politicky motivovanou akci. Navíc předem pečlivě připravovanou. Dva muži z týmu teroristické skupiny Černé září se dopředu nechali v olympijské vesničce zaměstnat, aby bezpečně poznali zázemí, rozmístění budov, stav pokojů, kde měli být sportovci ubytováni a získali přehled o možných pohybových a ústupových možnostech. Ísá, šéf teroristické skupiny, jenž žil v Německu 5 let, se do olympijské vesnice přihlásil jako stavební dělník, Tony (pravé jméno Jússuf Nazzál) se nechal zaměstnat jako kuchař. Izraelská výprava čítající jednadvacet členů bydlela v mezonetových bytech domu číslo 31.

Kryjte se hoši

Když teroristé s nevědomou pomocí Američanů překonali plot, byl další postup jasný – převléknout se ze sportovního do oblečení, v němž měl být útok proveden a tiché vniknutí do bytů izraelské výpravy, od kterých už měli předem připravené klíče. Právě tady nastal první problém. Ve chvíli, kdy se pokoušeli vloupat do prvního z bytů, aby zajali část výpravy, slabé škrábání probudilo Gutfeunda, rozhodčího zápasů. Ten se potichu šel podívat co zvuk způsobilo, když tu se dveře potichu pootevřely a Gutfeund uviděl začerněné tváře a muže se zbraněmi. Svými 133 kilogramy nalehl na dveře a zařval: „Chevre tistatru – kryjte se hoši.“

Z této reakce mu muselo být okamžitě jasné, že nejde o žádný vtip či obyčejnou zlodějskou akci, naprosto správně vyhodnotil přímé ohrožení života svého i svých kolegů. Sokolovskému se podařilo vyrazit okno a utéct, ostatní Izraelci byli v tomto bytě po krátké potyčce zajati. Moše Weinberg stihl nožem na ovoce napadnout vůdce skupiny a během zápasu byl těžce postřelen. Zatímco byli pod hlavněmi kalašnikovů transportování do dalšího z bytů, rozhodl se Gad Carari pro útěk, čímž vyvolal mírný zmatek. Zatímco prchal směrem od pronásledovatelů, zraněný Moše Weinberg využil zmatků a mohutným úderem vyrazil jednomu z Palestinců zuby a zlomil čelist, což mu vyneslo smrtelnou spršku kulek do hrudi. Není bez zajímavosti, že zbraně použité při přepadení byly získány v Bulharsku.

Zpackané vyjednávání

Následně už bylo jen otázkou desítek minut, než se informace o přepadení a únosu v olympijské vesnici dostaly k uším pořadatelů a obratem následně k policejním představitelům. Zpráva zněla tak absurdně, že jí zprvu nikdo nechtěl věřit. Vesnice byla okamžitě uzavřena, jenže informace prosákla na veřejnost, která se sem začala stahovat, aby viděla víc. Přece jen olympiáda je každé čtyři roky, ale takováto událost už se nemusí opakovat. Informován byl i izraelský velvyslanec v Západním Německu, který jednak informoval o únosu členy izraelské vlády a zároveň se snažil nabídnout izraelskou pomoc.

Židé byli v osvobozování rukojmí přece jen zběhlejší, Němci neměli žádnou speciální zásahovou jednotku, která by se mohla úkolu úspěšně zhostit. Ovšem jeho nabídky byly striktně odmítnuty. S teroristy byl navázán kontakt a konečně padl jasný požadavek: Za propuštění 11 rukojmí požadovali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a U. Meinhofové a A. Baadera z Frakce Rudé armády uvězněných v Německu a jejich bezpečný odchod do Egypta. Bavorská vláda tvrdošíjně lpěla na tom, že situaci vyřeší sama a nepotřebuje žádnou pomoc zvenčí, dokonce ani tu spolkovou, což se následně ukázalo jako naprosto fatální chyba.

Základem vyjednávání je unavit vyděrače, odkládat, získávat čas, který by byl využit pro přípravu záchranné akce. To se zprvu dařilo. „Vláda Bavorska nemá žádnou možnost otevřít dveře věznic v Izraeli,“ zněl hlavní a na první pohled logický argument. „Potřebujeme prostor na navázání styků z izraelskou vládou, které předáme požadavky a to chce čas.“

Pomocí manévrování se jistý časový prostor získat podařilo, ale bylo jasné, že o propuštění palestinských vězňů izraelská vláda rozhodně uvažovat nehodlá. Nakonec se situace dostala do bodu, v němž už se nejednalo o politické ústupky, ale o opuštění země. Teroristé se spolu s rukojmími přesunuli pomocí vrtulníků na letiště – následující plán byl takový, že se všichni přesunou do Egypta nebo Maroka, odkud se dále povede vyjednávání. Zároveň se ale na letišti připravovala past, která měla teroristy eliminovat a Izraelce zachránit.

Masakr na letišti

I v tak dramatické chvíli, jako byla doprava hlavních aktérů k vrtulníkům, které nemohly přistát přímo v olympijské vesnici, mysleli Němci, kteří jsou „pinktlich“, co se týče dodržování předpisů, na detaily a hledali dobrovolníka, který měl „papíry“ na řízení autobusu. Aby nedošlo k ohrožení provozu na mnichovském letišti, bylo rozhodnuto akci provést na letišti Fürstenfeldbruck vzdálené cca 25 km od dějiště olympiády. Původně měli být za piloty převlečeni dva „speciálové“, což ovšem nebyli vycvičení muži z jednotky podobné SAS, SEAL či Delta Force, ale naprosto obyčejní policisté.

Ti, jakmile zjistili, že by se v podstatě jednalo o sebevražednou misi, se rozhodli, že z letadla odejdou. Čas na jakýkoli „plán B“ nebyl a ostatně ani samotné záložní řešení. Teroristé už byli s rukojmími na cestě. Jediné co zbývalo bylo zastavit (postřílet) teroristy dříve, než se přesunou z vrtulníků do letadla. Už jen samotné osvětlení muselo vzbudit dojem pasti. Osvětlený byl připravený Boeing, na nějž se ale vztahoval přísný zákaz palby, neboť měl křídla plná paliva, a vrtulníky. Zbytek letištní plochy tonul ve tmě. Situace od prvního pohledu naprosto nevhodná pro jakoukoli záchrannou misi. Na dostřel byli sice umístěni odstřelovači, ale samotný fakt, že nebyli vybaveni vysílačkami pro vzájemnou komunikaci a koordinaci ukazuje na vrcholný amatérismus a podcenění přípravy.

Fakt, že v jednom případě byl jeden ze střelců v palebné čáře jiného, je jen velmi hořkou „třešničkou“ na dortu zvaném neúspěch. Ve vzniklé nepřehledné přestřelce během prvních výstřelů teroristům došlo, že vyjednaný odlet byl ve skutečnosti vějičkou, která je měla dostat na nekrytou plochu letištní plochy. Jeden z teroristů hodin do vrtulníku ruční granát, čímž odsoudil Izraelce uvnitř k smrti. Vrtulník explodoval a vzňal se. Z unesených sportovců nepřežil ani jeden. Jak to bylo s dalšími oběťmi? „Všichni čtyři členové posádek německých vrtulníků přežili. Pět teroristů zahynulo, jeden německý policista přišel o život a několik dalších utrpělo zranění, z toho nejméně dva dostali zásah z vlastních řad,“ píše ve své knize Simon Reeve.

Jako přímý důsledek této akce byla několik měsíců poté založena německá protiteroristická jednotka GSG9 pod velením U. Wegenera, při jejímž budování pomáhaly i izraelské jednotky Sajeret Matkal a Jamam.

Text: Topi Pigula

více si o olympijskch hrách můžete dočíst v novém čísle časopisu Prima ZOOM