Poprava Jana Roháče z Dubé byla nesmírně krutá. Proč žádal o vypíchnutí očí?

O životě Jana Roháče se toho moc neví. To, co můžeme najít v dobových materiálech, ale říká, že se jako čelný husitský hejtman stal jedním z nejbližších straníků Jana Žižky a podle všeho se účastnil většiny významných událostí revoluce. Stal se jedním z nejsilnějších hlasů, které hovořily proti tomu, aby Zikmund Lucemburský nakonec usedl na český trůn, čímž ho samozřejmě velmi rozezlil. Trpělivost ale panovníkovi s Janem Roháčem definitivně došla v momentě, kdy se husitský revolucionář spolu s dalšími ozbrojenci uchýlil na hrad Sion a podnikal z něj různé záškodnické výjezdy, jejichž cílem bylo většinou víno, které mělo doputovat na Zikmundův stůl, a další, pro panovníka podobně cenné zboží. Díky tomu zůstával významným symbolem protizikmundovské opozice a pro mnohé Čechy byl husitským Robinem Hoodem.

Obléhání Sionu

Nakonec se Zikmund přece jen rozhodl Roháče nechat zajmout stůj co stůj. K Sionu proto v dubnu roku 1437 vyslal vojsko. Kuriózní je, že Hynek Ptáček z Pirkštejna, jenž mu velel, byl ve skutečnosti Roháčův synovec. Možná proto obléhání trvalo celé tři měsíce, navzdory faktu, že na Sionu chybí studna a někdo tak logicky musel pouštět lidi ven z hradu a zase zpět, aby si nabrali vodu z nedaleké řeky Vrchlice.

Soudobé materiály sice hovoří o velkolepé obléhací akci a o tom, jak hrozně obtížné dobývání hradu bylo, archeologové ale na místě nenašli nic, co by takové tvrzení podporovalo. Naopak se zdá, že oproti jiným ztečím bral Hynek Ptáček obléhání Sionu velmi vlažně a začal se snažit až ve chvíli, kdy se k jeho mužům připojilo vojsko z Uher a Ptáček by už riskoval otevřenou roztržku s králem. Podle některých pramenů následný útok překvapil Jana Roháče u oběda.

Mučení a ponížení před popravou

Jana Roháče i s jeho muži přivedli do Prahy 8. září 1437 a ještě téhož dne si jej Zikmund vyžádal na Pražském hradě, aby se mu mohl vítězoslavně vysmát. Celá scéna byla podle všeho velmi dramatická; Roháč vykřikoval, ať mu radši okamžitě vypíchnou oči, aby se nemusel na Zikmunda ani podívat, což už tak naštvaného panovníka rozpálilo doběla a nařídil, aby Roháče ještě před popravou zmučili na Staroměstské radnici. Že tam s ním a s celou jeho družinou skutečně nezacházeli v rukavičkách, jasně popisují dobové prameny, jako například Staré letopisy české: „A přivedli sú sebú pana Jana Roháče a rytieře Vyška z Polsky a kněze Jana, řečeného Prostředka, a Zeleného puškaře s jinými mnohými, kdežto hned pan Roháč veden jest na rathúz, mučen a tázán; a tak těžce jeho zmučili, že z něho střeva plula…“

V jakém stavu byli mučení dalšího dne, v pondělí 9. září 1437, když kráčeli na šibenici, se můžeme jen dohadovat. Historici navíc ani nevědí, kde přesně Roháč a dalších 52 mužů přišlo o život, zda na Staroměstském náměstí nebo na Šibeničním vrchu. Na čem si ale dobové prameny vyloženě smlsly, byl popis ponížení, kterého se dostalo jak odsouzenému Roháčovi, tak dalším významným členům odboje pod jeho velením, než na šibenici došli.

Zikmund vše pojal v teatrálním stylu. Šibenici nechal postavit třípatrovou, Roháče s několika dalšími nechal obléci do luxusního panského rudého šatu, opásat zlatým pásem a kolem krku mu na zlatý řetěz dali znamení odsouzence. Bylo to takové divadlo pro kališníky, urážka, parodie na povýšení loupežníka do šlechtického stavu a výsměch zbylým revolucionářům.

#OTD 1437 – Vojska císaře Zikmunda dobyla husitskou baštu hrad Sion. Poražení obránci patřili k řadě táborských husitů z protizikmundovské opozice. Jan Roháč z Dubé byl zajat a následně v Praze před Staroměstkou radnicí oběšen.https://t.co/PZm8qEuGCM #OTD0609 pic.twitter.com/w6xPjjk2XC

— Czech Radical History (@CZRadical) September 6, 2020

Zikmundův palec schvácený ohněm pekelným

A jako urážku to také mnozí brali. Zikmundovi proto množství s ideou husitství sympatizujících šlechticů následně vyhlásilo otevřené nepřátelství a panovník tak vzhledem k nepřátelské atmosféře nakonec už na začátku listopadu odjel do Uher. Jenže tam doputovaly už jen jeho ostatky – dlouho trpěl onemocněním, které dnes známe jako dna, a zřejmě ho dorazila infekce, která se mu do těla rozšířila ze zaníceného palce a kvůli které se mu celé týdny nevešla noha do boty. Bojoval s ní už v době popravy a podle některých pověstí ho dokonce během procesu věšení Roháče s družinou chytl obzvlášť silný záchvat bolesti.

Tehdejší lékaři toto onemocnění nazývali „oheň pekelný“. Skutečnosti, že Zikmunda jeho nemoc nakonec zabila tak krátce po Roháčově oběšení a také to, že si přes protesty církve Zikmund dřevo na šibenici obstaral v rozestavěném Týnském chrámu, vedly ke vzniku mnoha pověstí; podle nich byla vladařova bolestivá a neslavná smrt ve skutečnosti božím trestem za popravu posledního velkého husitského revolucionáře.