Jak Hašek napsal Švejka? Jeho velká hospodská anabáze baví i po mnoha letech

Na začátku první světové války žil Jaroslav Hašek (*30. dubna 1883) se svým přítelem Josefem Ladou, který později ilustroval jeho Osudy dobrého vojáka Švejka. Do války narukoval Hašek v roce 1915 a stejně jako jeho hrdina Josef Švejk odjel s 91. plukem z Českých Budějovic na haličskou frontu. Na západní Ukrajině brzy padl do zajetí a přidal se k československým legiím v Rusku. Bojoval v bitvě u Zborova, vyznamenal se i při obraně Samary, ale to už na straně rudoarmějců.

Hašek změnil barvy a coby vážený bolševický komisař zodpovědný za armádní tiskárnu působil od konce roku 1918 jako velitel oddílu Čuvašů v Rudé armádě a později na Sibiři vydával několik časopisů v místních jazycích. V roce 1920 v Irkutsku málem přišel při atentátu o život, navíc onemocněl tyfem. Rozhodl se, že je nejvyšší čas vrátit se do vlasti, tedy nově vzniklého Československa.

Seifert, Hašek a Žižkov

Hašek začal psát Švejka několik měsíců po svém návratu z Ruska v prosinci 1920. Nastěhoval se tehdy i se svou ruskou ženou, které místní neřekli jinak než Šůra, na pražský Žižkov ke známému anarchistovi Františku Sauerovi. Ano, k tomu Sauerovi, který v listopadu 1918 vybízel na Staroměstském náměstí rozzuřený dav v Praze ke stržení Mariánského sloupu.

Shodou okolností byl Haškovým sousedem na tehdejší Husově třídě (dnes Husitská ulice) i budoucí držitel Nobelovy ceny za literaturu, básník a prozaik Jaroslav Seifert. V nejbližší hospodě, kterou provozoval dobrodruh a světoběžník Karel Šnor a které se říkalo U kamenáče, byl podle Seiferta spisovatel častým hostem. A právě tato žižkovská pivnice sehrála při vzniku legendárního románu přeloženého do nejméně 58 jazyků zásadní roli.

Týdenní flám v košili a pantoflích

Jednoho letního večera přišel do hostince Hašek jen tak podomácku. „Byl v košili a pantoflích. Kalhoty si přidržoval rukou. Přiznal se, že Šůra mu zavřela boty, šle a kabát. Jde jen do lékárny, žena je nemocná a lékař jí předepsal nějaké prášky. Aby nešel jen tak nadarmo, přinesl si džbánek,“ zaznamenal Seifert ve své knize Všecky krásy světa. „A než mu jej hostinský natočil a než vypil sklenici piva ve stoje, zahrál si s námi kulečník. Hrál pramizerně. Když dopil třetí sklenici piva, rozhodl se, že už musí jít pro lék. Žena čeká a on si pro džbánek přijde z lékárny. Už nepřišel,“ vzpomínal tehdy 19letý Seifert.

Hašek se ve skutečnosti vrátil domů se džbánem piva a už nepotřebnými léky (žena se mezitím uzdravila) až za týden. Během sedmidenního flámu jen v košili a pantoflích táhnul s partou kumpánů od hospody k hospodě a napsal při tom celý sešit Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Psal z hlavy, klidně na kraji stolu plného piv a hned posílal rychlou spojku s čerstvými rukopisy k vydavateli Synkovi, aby mohl za získaný honorář obratem prodloužit svou hospodskou anabázi o další den.

J. Šiklová tajně zaslala rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa do Švédska a byla pak soudně stíhána. Nicméně 11.10.1984 byla ve Stockholmu udělena Nobelova básníku J. Seifertovi. Rudé právo napsalo 2 věty na 7 straně v rubrice zahraničního zpravodajství. Proto dnes J. Seifert👍 pic.twitter.com/N2Cbppo2Sh

— marek kucera (@Markus2369) October 11, 2019

Při tomto způsobu psaní si Jaroslav Seifert neodpustil otázku, jak mohla kniha vypadat, kdyby ji Hašek psal v klidu a pohodlí u pracovního stolu: „Možná, že kdyby byl Hašek nepsal na stolech politých pivem, v hluku hospodských hovorů, mezi žíznivými přáteli a pro potřebu těch několika desetikorun na pivo, možná že by tato kniha nebyla napsána a že by Hašek nebyl Haškem, jehož jméno letělo Evropou.“

Haškovy restaurace

O poctu, že právě v jejich lokále Hašek vrstvil Švejkovy příběhy, se uchází hned několik pražských hostinců. Za všechny stojí za zmínku restaurace U Bansethů v Nuslích, kde dodnes čeká na slavného flamendra speciálně označený stůl coby svědek jeho skvělých řečnických improvizací.

Valná část původně čtyřdílných Osudů dobrého vojáka Švejka ale nakonec vznikala v hostinci U České koruny v Lipnici nad Sázavou, kam Haška v srpnu 1921 pozval malíř Jaroslav Panuška. V jeho domě pod místním hradem také nemocný a obezitou trpící Hašek diktoval najatému písaři poslední věty svého nedokončeného díla. Šlo o promluvu poručíka Duba: „Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice.“ Jaroslav Hašek zemřel 3. ledna 1923 na ochrnutí srdce. Bylo mu pouhých 39 let.

ZDROJ: Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha 1992