Neznámé Ani: zapomenuté město, které konkurovalo Konstantinopoli i Římu
Na ostře sledované turecko-arménské hranici se ukrývají ohromující monumenty středověké architektury – téměř neznámé Ani.
Opomíjené, a přitom bez nadsázky jedno z nejzajímavějších míst Blízkého východu. To je Ani.
Obchodní cesty z oblasti Černého moře směřující k hlavní trase Hedvábné stezky procházely i někdejším centrem Arménie. Již od starověku arménské kmeny vytvářely různé více či méně mocné státy. Prvním úspěšným arménských státem, který vznikl již v 9. století př. n. l., byla proslulá říše Urartu. Nyní se však podíváme do období slavného Arménského království, jež povstalo po odchodu Arabů (9. století n. l.) a zdárně prosperovalo až do příchodu seldžuckých Turků (1065).
Jako svoje nové hlavní město si roku 961 vybral mocný arménský král Ašot III. město Ani [čti Any]. Poprvé je zmiňováno v 5. století po Kr. jakožto malá arménská pevnost. Na přelomu 10. a 11. století, kdy Ani dosáhlo své největší slávy, však už mělo přes sto tisíc obyvatel, stalo se významným obchodním centrem na obchodních cestách a konkurovalo Bagdádu i Konstantinopoli. Zdejší nádherné stavby tehdy dokonce patřily ke konstrukčně nejvyspělejším na světě.
Istanbulské bazary: magie orientu s vůní exotiky
Pozůstatky Ani poničeného především mongolským nájezdem (1236) a zničujícím zemětřesením (1319) dnes najdete na severovýchodě Turecka, hodinu jízdy od města Kars na samotné ostře sledované turecko-arménské hranici. Oba státy zde odděluje hluboký kaňon řeky Arpa Čayi, zaříznutý do roviny okolní stepi. Tento kaňon v minulosti město ze dvou stran přirozeně chránil, třetí strana jeho trojúhelníkového půdorysu pak byla obehnána dvojitou linií mohutných hradeb s válcovitými strážními věžemi. Byla to právě strategická poloha, velmi výhodná v případě nájezdu či obležení, která zaujala krále Ašota III.
Ani Zdroj: Lukáš Synek
Vinou napjatých turecko-arménských vztahů kvůli genocidě Arménů (přelom 19. a 20. století) a zabrání Náhorního Karabachu Arménií (1988) býval vstup do pohraničního pásma přísně zakázán. S postupnou normalizací těchto vztahů si mohli zájemci vyřídit speciální povolení ke vstupu, ovšem bez možnosti fotografování a pořizování poznámek. Od roku 2004 však již žádné povolení není třeba a i fotografovat se smí. Cestovatelé tak mohou snadno podniknout výlet do Ani z Karsu taxíkem nebo minibusem (odjíždí v poledne, zpět v sedm ráno).
Cestovatelské tipy a triky: Jak správně smlouvat
Takzvanou Lví branou skrz monumentální hradby vstupujeme do pozůstatků města. Ze zarostlé, na jaře krásně zelené planiny vyčnívá řada staveb. Většinou se jedná o kostely – ostatně Arménské království učinilo křesťanství ve své zemi státním náboženstvím jako první na světě (301). Na stavební kámen zde používali měkký sopečný tuf, snadno opracovatelnou horninu, která se zde vyskytuje v různých odstínech od oranžové po černou. Kombinování černých a jinak zbarvených kamenů do určitých vzorů patří k typickým prvkům arménské architektury. Stavby jsou pozoruhodně zachovalé na to, že pocházejí z 10. a 11. století. Hromádky a boule porostlé trávou naopak dávají tušit zhroucené budovy.
Ani Zdroj: Lukáš Synek
Ze Seldžuckého paláce máme pěkný výhled na postranní kaňon, v jehož měkkých stěnách je vykutaná spousta opuštěných obydlí. Také kostelík Kaya Kilise byl vytesán do skály na okraji srázu. Kruhová základna kostela sv. Řehoře a jeho pokácené sloupy jasně ukazují, o jak ohromnou, architektonicky složitou stavbu se muselo jednat. Naše rotundy a baziliky (mimochodem stavěné ve stejné době) by proti tomuto kostelu vypadaly jen jako bídné kapličky. Druhý kostel sv. Řehoře stojí nedaleko, ale na rozdíl od předchozího zůstává téměř neporušen. Má typický okrouhlý tvar se špičatou střechou připomínající složený deštník. Takové kostelíky jsou roztroušeny po značné části východního Turecka, kam dříve sahala arménská říše. Vnější stěny zdobí nádherné reliéfy a cihlové mozaiky. Uvnitř se nacházejí zbytky fresek, ale i stopy vandalismu a hnízdiště holubů.
Kolem rozvalin velkého karavanseráje přicházíme na hranu kaňonu k seldžucké mešitě Menüčer. Pyšní se ještě starým typem minaretu (tzn. ve tvaru širokého válce), na němž je cihlovou mozaikou vyveden arabský nápis „Bismillah“ („Ve jménu Boha“). Z vnitřku mešity se skýtá nádherný výhled do hraničního kaňonu. Dole vidíme zbytky starého mostu dokládajícího význam města. Za řekou už leží Arménie a vojáci z pozorovatelen nás jistě bedlivě sledují.
Ani Zdroj: Lukáš Synek
Za nejvelkolepější stavbu Ani se považuje tzv. katedrála, téměř nepoznamenaná tisícem let. Jak se o nadvládu nad Ani střídali křesťané a muslimové, byla střídavě prohlašována kostelem nebo mešitou. Arménské chrámy se snažily být co nejvyšší – mít co nejblíže k nebesům, proto vysoký strop katedrály podpírají mamutí sloupy. Když uvnitř zvedneme oči k chybějící kopuli, zůstáváme v doslova v němém úžasu nad rozměry stavby. Když uvnitř zvedneme oči ke stropu, opravdu se nám tají dech.
O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, PhD., je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pro Čajovnu v Síti. Teplé světlo pozdního slunce teď vytváří zvláštní poklidnou atmosféru. Dole v postranním kaňonu pasáci ženou obrovské stádo ovcí a krav, které zahalí oblak zvířeného prachu se zlatým nádechem od prostupujících slunečních paprsků. Chvíli po zavírací době areál opouštíme. Prodavač vstupenek a správce v jedné osobě je rád, že může jít domů, a hned za námi zamyká bránu. Když se pak jdeme ještě večer projít po vesnici (kempujeme totiž na dvoře u řidiče minibusu), brána Ani je k našemu překvapení zase otevřená. To pro krávy tentokrát!
Jsou totiž nejlepšími sekačkami na trávu v kamenitém terénu. Ani bezpochyby předčilo naše očekávání. I když není zrovna jednoduché se tam dostat bez vlastní dopravy, vynaložené úsilí za to rozhodně stojí. Škoda, že k některým stavbám se stále ještě nesmí, protože stojí příliš blízko hraniční čáry.