Hedvábná stezka v proudu času

Bývala zřejmě vůbec nejdelší trasou, jakou se lidé v minulosti ubírali, poněvadž měřila přes 9000 km. Není proto divu, že zboží obvykle putovalo z jednoho konce na druhý dlouhé tři roky.

Jak Hedvábná stezka vznikla? Ve starověké Číně vynalezli pravděpodobně už před čtyřni tisíci let technologii zpracování vláken produkovaných housenkami bource morušového do podoby hedvábné látky. Když se hedvábí dostalo za hranice Říše Středu ve 2. století př. Kr., kdy čínské vojenské výpravy vyrážely hledat do Střední Asie spojence proti neustále útočícím mongolským kmenům, okouzlilo celý vnější svět.

Číňané navázali trvalé diplomatické vztahy s říšemi ve Stření Asii a zahájili též výměnu zboží. Čína vítala především koně a nefrit, naopak cizí obchodníci prahli po hedvábí. To se postupně šířilo přes Kušánskou a Parthskou říši dále na západ, až se před přelomem letopočtu dostalo do Římské říše. Tamní společnost byla za hedvábí ochotna zaplatit cokoliv, i když jeho původ zůstával pro většinu koncových zákazníků záhadou. Různé starší obchodní cesty spojující tehdejší civilizační centra se postupně propojily a rozběhnutím prosperujícího obchodu mezi Čínou a Středomořím vznikla Hedvábná stezka!

Hedvábná stezka dostala své označení odvozené od hedvábí – hlavního obchodního artiklu – teprve v moderní době až po svém znovuobjevení archeology a historiky. Termín „Die Seidenstrasse“ totiž poprvé publikoval význačný německý geograf a cestovatel baron Ferdinand von Richthofen v roce 1877. O její prvotní průzkum se pak koncem 19. a začátkem 20. století zasloužilo několik odvážných badatelů a dobrodruhů, například Sven Hedin (Richthofenův žák), Aurel Stein, Dmitrij Klemenc, Albert von LeCoq nebo Paul Pelliot.Karavany využívající karavanseráje rozmístěné v pravidelných intervalech podél obchodních cest transportovaly k nám na západ především porcelán, papír, koření, medikamenty, barviva či parfémy, naopak na východ nefrit, sklo, zlato, stříbro, tepané předměty, slonovinu, koberce, vlněné látky, datle, víno, koně a otroky. Zboží se posouvalo štafetovým způsobem mezi sousedními obchodními středisky a jeho pohyb se řídil úplně stejně jako dnes podle nabídky a poptávky.

Je mimořádně důležité si uvědomit, že po Hedvábné stezce se ale šířila i vzdělanost, náboženství, filozofické myšlenky, nové objevy a technologie, a proto zásadním způsobem přispěla k vývoji celé civilizace. Hedvábná stezka se byla kulturním mostem spojujícím odlišné kultury, které o sobě dříve měly jen matné ponětí.

Čilý transkontinentální obchod po pevnině trval až do 15. století po Kr. Předtím Timur Lenk vydrancoval Střední Asii a Blízký východ, podnikavost Turků ovládajících západní Asii zvyšovala ceny zboží, Čína se uzavírala před světem, tudíž se obchod nakonec přesunul na moře. V Evropě to vyvolalo objevné plavby a její námořníci se později skutečně napojili na již existují trasy v Indickém oceánu.

I když o Hedvábné stezce hovoříme v jednotném čísle, jednalo se vlastně o celý systém cest prostupujících od západu k východu napříč Asií. V této síti můžeme vysledovat jakousi hlavní trasu, kudy procházel největší objem zboží. V průběhu existence Hedvábné stezky se samozřejmě tento hlavní tah více či méně měnil podle politické stability zemí, zuřících válek, prosperity měst nebo změn klimatu. Z přístavů východního Středomoří se nejprve sbíhaly obchodní cesty do Palmyry. Odtud trasa směřovala přes Bagdád a perský Rej do Mervu, kde jedna větev vedla přes Bucharu, Samarkand a Fergánskou kotlinu, druhá přes Balch a Badachšán, aby se po překonání Pamíru opět spojily v Kašgaru. Poté obcházela poušť Taklamakan po severním či jižním okraji a Kansuským koridorem se dostala až do čínského císařského města Čchang-an (poblíž dnešního Si-an).

Místo zažitého českého termínu Hedvábná stezka, zavánějícího romantikou dálek, bychom měli možná správněji říkat Hedvábná cesta, jak je tomu ostatně v jiných jazycích (anglicky Silk Road, německy Die Seidenstrasse, rusky Шёлковый Путь, španělsky La Ruta de la Seda). Karavany totiž obvykle čítaly stovky zvířat i lidí a kráčely po solidně vyšlápnutých koridorech.Málokomu se podařilo přejít z jednoho konce Hedvábné stezky na druhý a málokdo se o to také pokusil. V prvních stoletích to byli zejména diplomaté nebo obchodní zástupci zkoumající daleké trhy, později učenci, věrozvěsti a dobrodruzi. Výpravy těchto odvážlivců byly na svou dobu opravdu výjimečné, proto se o nich často dochovaly knihy nebo alespoň dobré zprávy. Putování po stopách dávných karavan není úplně snadné ani dnes. Cestu znesnadňují zejména politické zmatky, totalitní režimy, komplikovaná víza a často extrémní klima. Bohatá historie Hedvábné stezky, starobylé památky, pozoruhodné krajiny a mimořádná kulturní rozmanitost za takové útrapy rozhodně stojí.

A právě proto ve mě uzrál fascinující nápad projet celou Hedvábnou stezku s cílem prozkoumat její dnešní podobu i pochopit radosti a strasti, které mohly provázet dávné poutníky. Ještě rychlá svatba s mojí drahou polovičkou Alenou a vyrážíme do Istanbulu! Po půl roce putování přes Turecko, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Sinťiang, věrně kopírujíc historickou trasu Hedvábné stezky, jsme úspěšně dorazili do velkoměsta Si-an v srdci Číny.

Hledali jsme památky ze slavných dob Hedvábné stezky, projížděli rozpálené pouště, trekovali přes hory, vyhýbali se nejrůznějším nástrahám, diskutovali s domorodci o věcech současných i minulých a objevovali pozoruhodné souvislosti. Po vzoru dávných předchůdců jsme o tom též podali zprávu v podobě knihy „Hedvábnou stezkou“. V následující sérii reportáží s námi můžete zažít kouzlo Hedvábné stezky i vy.

Text a foto: Lukáš Synek

Další články Lukáše Synka:

Istanbulské bazary: magie orientu s vůní exotiky

Cestovatelské tipy a triky: Jak správně smlouvat