Historie mučení III.: Kladivo na čarodějnice

Kladivo na čarodějnice: nejprodávanější kniha

V Evropě se procesy s „čarodějnicemi“ rozhořely až s nástupem křesťanství, neboť v dobách předkřesťanských byly věštkyně či ženy s nadpřirozenými schopnostmi ne-li přímo uznávány, tak alespoň tiše tolerovány. Stačí vzpomenout jen proslavenou delfskou Pýthii.

Zní to neuvěřitelně, ale na hranici stanuly desítky tisíc žen. Podle tehdejšího práva po zásluze, neb se přiznaly k obcování s ďáblem. Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice) je latinsky psaná rukověť, jejíž autorství bylo později přičteno dominikánům Heinrichu (Institorisi) Kramerovi a Jakobu Sprengerovi.

Byla vydána poprvé ve Štrasburku roku 1486 a zabývá se teologickým výkladem temných nadpřirozených sil, zejména čarodějnic. Mimo jiné obsahovala návody, kterak vyslýchat a soudit čarodějnice, stala se vlastně jakýmsi „manuálem“, který obsahuje soudobé lidové představy, tradované nebo dokumentované případy a návody k pronásledování čarodějnic. Hrůzné je, že kniha byla v dobách své největší slávy po Bibli druhou nejprodávanější knihou.

Tortura začala

„První spolehlivé doklady o použití tortury, kterou lze přinejmenším od sklonku 13. století již považovat za charakteristický znak inkvizičního procesu, se v této říši objevují teprve ve dvacátých letech 14. století v Augšpurku, ve Štrasburku, ve Špýru a v Kolíně nad Rýnem – shodou okolností pokaždé v sídelních městech biskupství či arcibiskupství. Postupně se inkviziční proces rozšířil jako forma soudního řízení proti pachatelům závažných (hrdelních) zločinů na většině území římskoněmecké říše, do sklonku patnáctého století však zůstal omezen převážně jen na městské prostředí. Prvním pramenem svědčícím nepřímo o použití tortury a inkvizičního procesu v našich zemích a zároveň i mimořádně významným pramenem pro poznání recepce a šíření tohoto procesu ve střední Evropě vůbec je tzv. brněnská kniha písaře Jana, sepsaná s největší pravděpodobností na konci padesátých let 14. století, obsahující však nálezy a naučení brněnského městského soudu pocházející převážně již z druhé čtvrtiny 14. století,“ píše Petr Kreuz v materiálu Čarodějnické procesy a právo.

Kladivo na čarodějnice: koho nemučit?

Kladivo na čarodějnice se snažilo „být férové“, což znamenalo například nemučit těhotné ženy… do jednoho měsíce po porodu. Nebo nemučit lidi zjevně nemocné (nevztahovalo se na duševní poruchy, ty naopak mohly být příznakem spojení s ďáblem). Doporučená léčba: lití vřelé vody do podpaždí nebo položení chodidel do ohně. Vytrysknuvší pot měl nemoc odplavit. Podle zachovalých literárních údajů nemělo cenu se nepřiznat, neboť i to mohlo být důkazem čarodějnictví – žena (v naprosté většině případů se jednalo o ženy), která vydržela mučení, byla v moci ďábla. Jinak by přece něco takového vydržet nemohla.

„Jakási žena kolem padesáti let vydržela polévání celého těla rozžhaveným tukem a natahování končetin bez jakýchkoli známek bolesti. Proto byla sejmuta ze skřipce nedotčená a nezraněná s výjimkou toho, že palec na noze, který byl během mučení odtržen, nepřirostl.“ Píše Francesco – Maria Guazzo v knize Compedium Malificarum.

Byť „očista“ ohněm byla velmi častým trestem smrti za čarodějnictví, nebyla jediným. „Za delikt čarodějnictví odsoudil chrudimský soud v roce 1587 k trestu smrti čtyři ženy. Manželku mlynáře Vaňury kat zaživa zahrabal, její tři společnice skončily na hranici. Podobných případů je možné uvést více. Roku 1591 byla v Táboře vyslýchána a mučena jistá Markytka Ledvinková. Proces s domnělou čarodějnicí je zaznamenán v táborské černé knize. Nakonec však byla odsouzena k trestu smrti zahrabáním zaživa,“ píše Jana Kaplanová ve své diplomové práci Čarodějnické procesy na území Čech a Moravy v 16.-18. století.

Kdysi to byly čarodějnice upalované od Skotska po Španělsko a od Francie po Skandinávii, dnes jinověrci, a kdo ví, kdo bude za „myšlenkové čarodějnictví“ postaven na pranýř dnes či v budoucnu.

Text: Topi Pigula