Zázrak na Everestu: Australan zůstal pod vrcholem a měl být mrtvý, ráno ale všechny vyděsil

Mount Everest nás přitahuje, protože představuje symbol dokonalého dobrodružství. Jsou náročnější výstupy a krásnější hory, ale Everest je nejvyšší. Je nejvíc. Vrchol Everestu leží ve výšce 8848 metrů a vzduch zde obsahuje ve srovnání s nulovou nadmořskou výškou jen třicet procent kyslíku. I když s sebou máte kyslíkové lahve, připadáte si, jako když na běžícím pásu dýcháte skrz brčko. Ať dýcháte, jak chcete, vzduchu je málo.

Od 29. května 1953, kdy vrcholu poprvé dosáhli Novozélanďan Sir Edmund Percival Hillary a Šerpa Tenzing Norgay, se o nejvyšší horu světa pokusily tisíce lidí – a mnozí z nich zde našli smrt. Další smrti o vlásek unikli – hoře navzdory. Hrdinou jednoho takového příběhu je australský horolezec Lincoln Hall.

Noc v zóně smrti

Severozápadní cesta, 26. května 2006, 250 metrů pod vrcholem Everestu. Brzy ráno skupina čtyř horolezců namáhavě stoupala k padesátimetrovému skalnímu stupni zvanému Druhý výšvih, když se jim ve výšce 8600 metrů naskytl těžko uvěřitelný pohled.

Nalevo od nich, půl metru od tři kilometry hluboké propasti, seděl na zkřížených nohou muž v rozepnuté bundě a zrovna si převlékal tričko. Ruce měl vyndané z rukávů, byl bez čepice, bez slunečních brýlí a bez kyslíkové masky. Neměl spacák ani žádnou matraci, byl bez cepínu, bez lahve s vodou. Čtveřice horolezců – Američan, Kanaďan, Brit a místní šerpa – nevěřícně zírala. „Asi jste překvapení, že mě tu vidíte,“ prohlásil klidně neznámý, který zde evidentně nocoval a podle všech pravidel měl být dávno mrtvý.

Oním přízrakem byl 50letý australský horolezec Lincoln Ross Hall, který den před tím stanul na vrcholku Mount Everestu. Při sestupu začal díky nedostatku kyslíku trpět vysokohorskou nemocí, v důsledku čehož trpěl halucinacemi a začal ztrácet orientaci. Šerpové, kteří Halla doprovázeli, se jej několik hodin pokoušeli zachránit. Jenže pak jim začal docházet kyslík a kvůli sněžné slepotě přestávali vidět. Velitel expedice Alexander Abramov nařídil, aby Halla nechali jeho osudu a vrátili se do tábora.

Rozsudek na Everestu

To, co vypadá jako rozsudek smrti, je ve skutečnosti na Everestu úplně běžné. Výška nad 8200 metrů ohrožuje lidský život, a proto se zde nazývá zónou smrti. V extrémní nadmořské výšce má všechno čtyřnásobnou váhu a vy prostě nemáte dost kyslíku na to, aby vaše svaly fungovaly. Zvednout mrtvého nebo téměř mrtvého člověka je v podstatě nemožné. Drtivá většina obětí Everestu tak zůstane na tom samém místě, kde zemřela.

Lincoln Hall byl už považovaný za mrtvého, když se rozjela mohutná záchranná operace. Jeho „objevitelé“ přerušili svůj výstup a zůstali s ním – Hall byl promrzlý, zesláblý a zmatený, ale stále při vědomí. Abramov vyslal na jeho záchranu tým 12 šerpů, kteří ho nakonec dostali do tábora. Hall dokonce šel většinu cesty po svých. Za své znovuzrození zaplatil na poměry Everestu nízkou cenu – přišel o konečky prstů a palec u nohy.

Angličan David Sharp takové štěstí neměl. Dvanáct dnů před zázračnou záchranou Lincolna Halla Sharp na Everestu zahynul, když se pokoušel vrcholek zdolat bez šerpů a bez kyslíku. Není jasné, jestli se Sharp na vrcholek dostal, jisté ale je, že se ve výšce 8500 metrů pokusil 14. května 2006 bivakovat. Nedostatek kyslíku a únava ho v nejchladnější noci celé sezony přemohly a horolezec upadl do bezvědomí. Týž den kolem něj prošly čtyři desítky horolezců, kteří mířili na vrchol nebo sestupovali, aniž by Sharpovi dokázali nějak pomoci. Ten byl stále naživu, ale na rozdíl od Halla v bezvědomí a nakonec zemřel. Ironií osudu na Sharpovo na kost zmrzlé tělo narazil Hall o několik dnů později při svém kritickém výstupu na Everest. Jakoby mu hora chtěla připomenout, co všechno dovede – ten rok na Everestu zahynulo 12 lidí.

Zelené boty

Mezi vrcholem Everestu a IV. výškovým táborem, 10. a 11. května 1996. O dobytí vrcholu nejvyšší hory světa se v květnu 1996 pokusily najednou tři skupiny horolezců – dvě z nich tvořili klienti komerčních agentur včetně novináře Jona Krakauera, třetí pak příslušníci indicko-tibetských pohraničníků.

Do poslední fáze výstupu, který začal 10. května, zasáhlo několik faktorů. Především nebyla na svém místě fixní lana u tzv. balkónu ve výšce 8350 metrů ani u Hillaryho výšvihu (8790 metrů). To způsobilo zácpu pod vrcholem, která postup horolezců zpomalila. Později odpoledne, kdy ještě zdaleka ne všichni dosáhli vrcholu, se pak spustila sněhová bouře, která cestou dolů část horolezců uvěznila. Postupně jim docházel kyslík, trpěli omrzlinami, u většiny se projevila vysokohorská nemoc a ztráceli orientaci.

Everest si nakonec připsal osm obětí včetně zkušených horských vůdců. Jako zázrakem ráno po bouři do tábora dorazil s těžkými omrzlinami amatérský horolezec Beck Weathers. Ještě ale neměl vyhráno: v silném větru na něj spadl stan a málem ho udusil.

Většina těl obětí této hromadné tragédie se nenašla. Tělo jednoho ze tří mrtvých Indů ale zůstalo na viditelném místě a sloužilo jako orientační bod při výstupu severní cestou. Podle barvy bot se mu říkalo Green Boots, Zelené boty – dokud v roce 2014 tělo záhadně nezmizelo.

(mih)