Islám na vlastní kůži. Je pobyt v islámské zemi hazardováním se životem?

Maroko: země islámu ve dvě ráno

Představte si situaci, kdy se uprostřed ztichlého města, dejme tomu Opavy, zjeví cizinec arabského původu mluvící nepříliš dokonalou angličtinou. S batohem na zádech, hledající les, kde my mohl přespat. Jaká by asi byla reakce policistů (bezesporu by si vyžádali pas) či občanů, kteří by na něj narazili. Nechme spekulací a popišme naprosto stejnou situace, jen vyměníme strany. Noční bus nás „vyklopil“ v Azrou (městečko počtem obyvatel srovnatelné s Opavou) ve dvě ráno a zmizel ve tmě. Jelikož byl klimatizovaný, tedy vychlazený, bylo dobré dát přebytečné oblečení do batohu a vyrazit směr nejbližší, asi 3 km vzdálený les. A v ten okamžik se zjevili 2 policisté.

„Odkud jste?“ Naprosto logická otázka a oba jsme se chystali vytáhnout pasy. „Z Česka.“ Pasů nebylo třeba, vždyť proč bychom lhali. Barva kůže i oblečení jasně ukazovalo na cizince. „Kde budete spát?“ Další z naprosto logických a očekávaných otázek. „Tímhle směrem je les, tak tam.“ Odpověď nebyla úplně standardní a mohla přinést problém. Leč nestalo se tak. „To máte daleko, běžte na autobusové nádraží.“ Ostatně, proč ne.

O půl hodiny později: spacáky rozbalené a na scéně nová policejní návštěva. Tatáž policejní dvojice nám ukázala krytý kout, kde budeme spát nejméně rušeni a v relativně největším bezpečí. Pomáhat a chránit v té nejryzejší podobě. Oba policisté byli muslimové, protože 99 % všech Maročanů patří k sunitské větvi islámu.

Malajsie: spánek v Národní mešitě

Dlouhé kalhoty, dlouhý rukáv a bez klobouku bos. To je slušný oděv do jakékoli mešity včetně té největší, Národní mešity v Kuala Lumpur. Modlitebna umožňuje rozjímání jak mužů, tak žen v neoddělené místnosti. Běžné jsou části vyhrazené jednotlivým pohlavím. „Proč stojí ženy vzadu?“ zeptal jsem se poněkud poťouchle, neboť jsem si myslel, že „zadní“ pozice jsou horší. Ukázalo se, že opak je pravdou. „Ženy stojí vzadu proto, že kdyby tomu bylo obráceně, muži by se pohledem na ně rozptylovali a nevěnovali by veškerou pozornost Alláhovi,“ zazněla odpověď. Nádherná stavba s kapacitou 15 000 lidí je celá pokrytá nezaheslovanou wi-fi sítí. Sněhově bílý, 73 m vysoký minaret svítí jako maják a navádí všechny k místu konání bohoslužeb. Architektura působí svěže a moderně, vůbec to nevypadá, že samotná mešita byla dokončena roku 1965. Podle moderně pojaté, vzdušné architektury byste rozhodně neřekli, že má za sebou více než půlstoletí existence. Je naprosto běžné, že si jak věřící, tak návštěvník bezvěrec sedne v rozsáhlém atriu na zem, a buď na svém mobilu surfuje, nebo si čte a v nejednom případě usne. Neznám jediný kostel v Česku, který by nabízel volné wi-fi připojení.

Libanon: Vojenská auta se nestopují, ale my tě vezmeme

Pohoří Antilibanon, vedro, v němž se i patnáctikilový batoh zdá ukrutně těžký. Zvláště máte-li jít do kopce. Stopuju každé auto jedoucí kolem, jsa smířen s tím, že zastaví málokdo. A vojenské auto už vůbec ne. Jenže jsem se přepočítal. UAZ 469 se třemi vojáky uvnitř zastavil a vystoupivší důstojník mi zkontroloval pas a zeptal se. „To nevíš, že vojenská auta zastavovat nesmíš?“ Oponovat důstojníkovi, zvláště po dvouleté zkušenosti z těmi z československé lidové armády, se nevyplácí. Lepší je nasadit zkroušený výraz a omluvit se. Skončilo to tím, že mě převezli přes kopce do údolí Bekáa a onen důstojník, ze kterého se vyklubal podplukovník, mě na tři dny ubytoval. Byl to sunnita, řidič byl křesťan a třetí voják byl šiíta. "A přesto spolu bez problémů sloužíme," řekl poté, co jsem přiznal svůj ateismus. Bůh je jen jeden a je jedno, jak ho nazýváme. V Evropě k tomu tak nepřistupujeme.

Nechci nikterak zpochybňovat nebezpečí, která s sebou nese jakákoli ideologie, ať už je křesťanská (křížové výpravy, násilná evangelizace domorodých kmenů), komunistická či islamistická. U írácko-iránské hranice se nám dostalo varování, že nás „ti druzí“ okradou, zabíjí a to v uvedeném i opačném pořadí. Nic se nestalo. Íránci nám schovali batohy, ať můžeme bez obav vyrazit fotit, a následně pohostili. Tlumočníka dělala jedenáctiletá dívka, která aktuálně ve škole probírala šestou lekci angličtiny. Zní to jako fráze, ale skutečně, když se chce, všechno jde. Rád bych napsal i historky, kdy mi šlo o život a já byl za hrdinu. Jenže… žádné nejsou. Možná proto tak nechápu výkřiky, že „každý muslim je potencionální terorista“. Jenže bráno doslova… to je každý mírumilovný křesťan taky. Potencionálně.

Text: Topi Pigula