Jak jsem stopovala vstříc ostrovu Samoa

Queenstown, Nový Zéland

V den odjezdu vstávám přibližně o 3 hodiny a 36 minut později, než jsem měla v plánu a dostávám se do svého obvyklého časového skluzu. Ještě mě čeká balení, které se pochopitelně protahuje, a tak z domova vyrážím až kolem jedenácté. Na to, že se chci dneska dostat do Christchurch stopem, mám co dělat. Je to 6 hodin jízdy autem (necelých 500 km). Nepřestávám však být pozitivní. Nějak to zvládnu.

Ještě jednou kontroluji cenu letenek z Queenstownu. Nejlevnější se dá sehnat za 139 NZD, což sice není tak hrozné, ale tyhle peníze se na Samoe budou hodit. Pojedu prostě stopem a basta.

Bylo už dvanáct, když jsem začala čmárat na ceduli nápis CHCH, postavila se k silnici a zvedla palec nahoru. Čekala jsem asi 8 minut, načež zastavil postarší pár a vzal mě do Cromwellu (přibližně 60 km). Fajn, 12 % cesty mám za sebou.

Nechala jsem se vysadit na hlavní silnici, která vede až do Christchurch. Sotva jsem si stihla udělat fotku, už vedle mě stavělo auto se dvěma ženami. Mohlo jim být něco kolem padesátky. Prý jedou na „Terasse“, vzdálené asi dvacet minut, dát si kafíčko.

Zajet si na kávičku neznělo vůbec špatně, ale vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, poděkovala jsem a odmítla. Musím počkat na někoho, kdo bude mít namířeno až do mé cílové destinace. Bála jsem se, že zůstanu viset někde uprostřed cesty a zmeškám ranní let.

Zamávala jsem holkám na rozloučenou a ony odjely. Za minutu však byly zpátky a ptaly se, jestli chci svézt do Timaru, které je asi dvě hodinky od Christchurch. To znělo lépe.

Jedu s ženami, které se mě bojí

Dvě hoďky jsou nic, to se na letiště už nějak dostanu. A tak jsem zvesela nastoupila. Měla jsem dobrý pocit z toho, že cestuji v autě se dvěma ženami a ledničkou. Nevypadalo to, že by mě některá z nich chtěla napadnout, ačkoli lednice se ke mně v zatáčkách tulila a vydávala divné zvuky.

Stavily jsme se společně na kafíčko, na které jsem byla pozvána a užily si trochu slunečního svitu. Po cestě jsme ještě zastavily v obchodě s látkami a nejrůznějšími doplňky a pak už frčely směr Timaru.

V autě panovala příjemná atmosféra a po cestě jsme si užily spoustu legrace. Jane je švadlena a navrhuje interiéry. Má pět synů a přišla mi něčím blízká. Druhá paní – Eve se o mě děsně strachovala a chovala se ke mně mateřsky. Svěřila se, že v životě nevzala stopaře a že má děsný strach. Načež propukla v smích.

V Timaru mi Jane napsala na papírek své telefonní číslo s tím, že pokud se mi nepodaří něco stopnout do Christchurch, mám ji zavolat a můžu u nich přespat. A ráno mě hodí na autobus. Jak milé. A ještě k tomu ji v garáži parkoval Brouk cabrio!!! Ano, přesně ten starý, kulatý, s očima… můj velký sen! Tak asi proto mi byla od začátku tak sympatická.

Muslim a opilec

V Timaru jsem na stopování neměla nejlepší flek. Stála jsem u hlavní silnice v místě, kde auta jezdila dost rychle (pokud se to tak vůbec dá nazvat, maximálně můžete většinou jet 80 km/hod). Nicméně asi po deseti minutách zastavilo auto s jedním islámským představitelem a jedním opilcem.

No, nevím nevím, zdali nastoupit, ale muslim vypadal mírumilovně, a tak jsem nakonec nasedla. Vyklubal se z něco chlápek jménem Idris z Malajsie a celou dobu mluvil o své rodině. Jeho spolupasažér byl také stopař, nicméně na něčem jel. Na čem, tím si nejsem jistá.

Jisté bylo, že mu nebylo vůbec rozumět. Pořád se snažil házet jeden vtípek za druhým, až jsem začala přemýšlet o tom, že raději vyskočím z okýnka, než vyslechnout další. Malajsijcovi taky nebylo rozumět, ale aspoň se nesnažil být vtipný. Po cestě jsme ještě zavezli halal jehněčí jedné malajsijské rodině a pak už jsme frčeli směr Christchurch.

Ještěže ten Facebook mám

Po cestě jsem napsala na Facebook do skupinky Češi, žijící v Christchurch, zda-li by mě někdo u sebe nechal přespat a ozvala se mi Češka Olga. Prý tedy nebydlí přímo v Christchurch, ale v Rangiora, nicméně tam jezdí autobus. Jé, to bylo radosti. A do toho Idris přišel s tím, že s největší pravděpodobností pojede do Kaiapoi, která je jen pár kilometrů od Rangiory. No je tohle možný?

Štěstí se mi lepí na paty

Za celou cestu do Christchurch se Idris nerozhodnul, jestli do Kaiapoi pojede nebo ne. Své stanovisko změnil tolikrát, že se v tom sám ztrácel. Musela jsem tedy počkat, až se pomodlí v mešitě a dojde k závěru, že nakonec dál jede! Svezl mě až na benzinku, kde na mě čekala Olga. Mám dneska fakt štěstí.

Olga byla další velkou sympaťandou. Pochází z Třince av autě si s sebou vezla malého Oscara, kterému byly teprve čtyři měsíce. Její manžel je Maor, který byl samozřejmě taky sympaťák. Dneska totiž nikoho jiného než sympaťáky nepotkávám (pokud nepočítáme ožralu, kterému stejně nebylo rozumět).

Chvilku jsem si povídali a pak se odebrali do "svých" pokojů. Za poslední noci jsem toho moc nenaspala, takže mi udělalo opravdu radost, že se můžu zachumlat pod peřinu a nemusím se potulovat po centru Christchurch a hledat hostel. Celý den dopadl naprosto luxusně a spalo se mi báječně.

Ráno mě hodil manžel Olgy až na letiště. Mám fakt štěstí. Doufám, že mě bude provázet i na Samoi. Jak to tam asi bude vypadat?