Jak jsem objevovala bílá místa mapy Laosu

Odjela jsem až kolem třetí. Posledních 14 dní jsem strávila ve vesnici Ban Senvang. Rozhodla jsem se dobrovolničit v místním guesthousu, který si postavil Čech jménem Martin. Odpočatá a natěšená na cestu, vyrazila jsem směr vesnice Ta Oi, kterou mi ukázal místní starousedlík na staré, rozpadající se, papírové mapě.

Vyrážím na cestu. Laos Zdroj: Martina Labohá

První část cesty ubíhala rychle. V Salavanu mi ukázal odbočku k Ta Oi jakýsi stařík, který na mě po celou cestu mluvil, ale co říkal, to netuším. Již za Salavanem začalo hodně foukat. Dvě trička nestačila, a tak jsem si přioblékla mikinu. Na to nejsem v jihovýchodní Asii zvyklá.

Smrákalo se a začínala být větší a větší zima. Ruce mi tuhly a prsty vypovídaly službu, což není nejlepší, když řídíte motorku. Celé mé tělo se třáslo zimou a postupně jsem přestávala vidět – jednak díky tmě a také kvůli dešti. Cesta byla nekonečná a nikde žádný gusethouse, kde bych mohla složit hlavu. Z vichřice se stávalo cosi podobného orkánu a několikrát mě to málem srazilo z motorky. Byla to dost nepříjemná cesta, ještě že krajina byla tak malebná.

Cesta ubíhala rychle, silnice byla v dobrém stavu. Laos Zdroj: Martina Labohá

Do Ta Oi jsem dojela za tmy. Naštěstí jsem sehnala místo k noclehu, a dokonce i teplou polévku. Sprchu jsem si odpustila, stejně je jen polejvací a voda má nažloutlou barvu (v jihovýchodní Asii mají často místo sprchy pouze nádobu s vodou a kelímek, kterým tuto vodu nabíráte a políváte se s ní).

Ležím v posteli ve spacáku, přikrytá dekou a mrznu. Jsem ještě v jihovýchodní Asii? Kdo říká, že je tu teplo? Místní okna nemají nejlepší izolaci, a tak mi solidně táhle na hlavu a krk.

Osudné setkání

Ráno se vydávám vstříc novým zážitkům a jako blesk z čistého nebe se objevuje falang (laosky cizinec). Co ten tu dělá? Nevím, kdo vypadá překvapeněji, ale oba na sebe nevěřícně koukáme. On vyděšeně pozoruje moji motorku a já zase jeho. Jeho enduro je přibližně šestkrát silnější než moje Pusinka a tak dostává krycí název Zrůda.

Zrůda a Pusinka před brodem. Laos Zdroj: Martina Labohá

„To jsi sem vyrazila s tímhle,“ ptá se. Je sice drzý, ale také vysoký, pohledný, má pěkný úsměv a silnou motorku. Ten by se mohl hodit, třeba společně najdeme cestu lépe, bude to bezpečnější a ztratit se ve dvou je vždycky lepší než ztratit se sám. A tak se seznamujeme a jedeme dál společně.

Neznámý muž se s Drahuš rychle skamarádil. Laos Zdroj: Martina Labohá

První den utekl rychle. Ztratili jsme se nespočetněkrát a museli překonat několik brodů a řek. Na cestu jsme se ptali každého, koho jsme potkali (což dohromady představovalo asi 5 lidí). Nikdo však netušil, kam že to míříme a vždy ukázali jiným směrem, většinou však na vysoký horský masiv.

Občas jsme si museli most zrekonstruovat sami. Laos Zdroj: Martina Labohá

Místní byli vesměs příjemní, ačkoli při tom drželi v ruce zbraň. Laos Zdroj: Martina Labohá

Noc jsme přečkali kdesi v horách v guesthousu, před kterým jsme si udělali oheň, abychom se trochu zahřáli.

Nečekaná párty

Další den byl podobně výživný jako ten předchozí. Několik cestiček jsme našli, ale většinou končili kdesi v řece. Ještě že tu jsme ve dvou, brody s motorkou se překonávají o něco lépe.

Cesta vedla i řekou. Laos Zdroj: Martina Labohá

Cesta neznámo kam. Laos Zdroj: Martina Labohá

Už se smrákalo, když jsme se po 30 kilometrech uprostřed hor, ocitli v malé vesničce. Toho večera jsme chtěli kempovat někde v přírodě. Udělat si oheň, opéct sladké klobásky z trhu a přespat mezi stromy v houpacích sítích. Vše však dopadlo úplně jinak. Ve vesničce probíhala jakási oslava, ke které jsme byli přizváni. Zaparkovali jsme tedy Pusinku a Zrůdu a vylezli na vyvýšenou plošinu, kde stálo několik místňáků.

Jak se paří v Laosu

Popíjeli pivo a hrála jim k tomu hlasitá hudba. Ještě jsem si ani nestihla prohlédnout spoluslavitele a už jsem v ruce držela pivo. Hudba jela na plno a místňáků na plošince přibývalo. Jediná holka, která tu kromě mě byla, rozlévala do kelímku vše, co teklo.

Pilo se a pudrovalo. Prostě párty jak má být. Laos Zdroj: Martina Labohá

Vždy nejprve trochu sobě a pak do stejného kalíšku nalila nám. My jsme to museli vypít na ex, poněvadž kalíšek byl jen jeden na celou skupinu. Takto se pilo pivo, lao lao (místní pálenka) nebo mix piva a lao lao. Naštěstí jsem odpozorovala techniku místních, že z kelímku vypijí jen trochu a zbytek nechají ztéct po bradě. Nejzrádnější na vyvýšené plošině bylo to, že mezi dřevy byly až 30 cm díry, do kterých postupně opilí vesničané padali.

Díry v pódiu byly zrádné. Laos Zdroj: Martina Labohá

Jednoho z kluků napadlo vzít práškový pudr a posypat nás. Pak přišel na řadu šampón a pivo. Vše létalo vzduchem a tančilo se dál. Asi se nestává každý den, že by zde tančili opilí falangové a tak se na nás přišla podívat snad celá vesnice.

Protože jsem cítila, že žaludek potřebuje nejen pít, vysvětlila jsem místňákům, pomocí rukou a nohou, že mám hlad a tak ke štěstí našemu i vesničanů, party skončila a šlo se jíst.

Večer tím však nekončil.

Když jsme dojedli obsah konzervy, která pro nás byla slavnostně otevřena, afterparty pokračovala v domě starosty. Pomocí velké baterky se pustilo DVD s místními šlágry, přinesl se další karton piv a pilo se dál s tím rozdílem, že v jiné sestavě.

Party pokračovala u starosty. Laos Zdroj: Martina Labohá

Byl to vskutku náročný večer.

Ráno nás budili už při východu slunce a my se vydali dál. Všude byla mlha a zima nám lezla pod nehty.

Počasí nebylo toho dne nejlepší. Laos Zdroj: Martina Labohá

Brodů bylo už méně, a i cesta se zlepšila. Kolem poledního jsme dojeli do Muang Nong a odsud vedla již silnice. Na závěr jsme ještě zašli do muzea.