Grand Canyon bez lidí? I to je možné

Jak jsem psala v Návodu: Jak zvládnout nejkrásnější národní parky USA za týden, ráda jezdím na místa, kam se turisté běžně nevydávají. Umíte si tedy asi představit, jak jsem se tvářila, když jsem měla navštívit Grand Canyon. Nikdy bych nevěřila, že si nakonec návštěvu tohoto místa tak užiju a že se budu na východ slunce nad Grand Canyonem koukat úplně sama.

Grand Canyon je opravdu macek

Nejdelší kaňon světa, na kterém řeka Colorado pracovala několik milionů let, se nachází ve státě Arizona. Jeho délka je jen o něco kratší než vzdálenost nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího bodu České republiky. Šířka se popisuje hůře – představme si nejširší místo toku Vltavy v Praze – pokud byste vedle sebe dali 88 takových toků, mohli byste si prohlédnout šířku Grand Canyonu – je to neuvěřitelných 29 kilometrů.

Jak mě se tam nechtělo!

Nechci, aby to znělo nevděčně, ale jak mě se tam nechtělo! Nikdo nerozuměl proč… „Vždyť jde o nejznámější národní park USA, tak proč se ti tam nechce?“ ptali se mě nechápavě. „Právě proto,“ snažila jsem se vysvětlit. Pro mě je důležitý pocit z daného místa, který je do jisté míry ovlivňován lidmi kolem. Proto je pro mě většinou nejlepší vydat se někam, kde nikdo není. Ano, patrně to zní dost asociálně, ale je to tak. Do hor chodím proto, abych si odpočinula od davů lidí, užila si ticho, výhledy, pohodu bez front, stresu a troubení aut.

„Ale Grand Canyon je krásný, majestátní, a tak jedinečný!“ Vím, to jsem slýchávala už na základní škole. Ale taky je to jeden z nejnavštěvovanějších parků USA, kam ročně zavítá skoro 6 milionů turistů! To si můžu nechat ujít, říkala jsem si. Vždyť je to jen dlouhá díra v zemi. Pravda, o něco hlubší, než je samotná výška naší nejvyšší hory, ale pořád je to jen kaňon, nebo ne?

Ale radno vysvětlovat.

Nakonec jsem podlehla a rozhodla se do Grand Canyonu vyrazit. Namísto turistického jižního okraje jsme se po dlouhém rozvažování rozhodli vydat na sever. Silnice v této části jsou každoročně otevřeny jen několik měsíců. V zimě se sem nedostanete. Na severním okraji by mělo být méně lidí a nikde se nepsalo o tom, že by výhledy nebyly tak majestátní. Přesto jsem měla trochu obavy – patrně se do Grand Canyonu už nikdy nepodívám, takže bych ráda viděla to nejlepší.

Nezhlédnout v Grand Canyonu východ slunce je něco jako nevidět v Praze Karlův most – dá se bez toho žít, ale… Prý jde o nezapomenutelný zážitek. No to jistě, pomyslela jsem si, když se na něj koukáte ve skupince až dvou tisíc lidí, zcela jistě půjde o nezapomenutelný zážitek, a to doslova.

Kde východ slunce zhlédnout?

Při plánování a hledání ideálního místa pro pozorování východu slunce jsem narazila na vyhlídku Cape Royal Picnic Area. Uzoučká, a na některých místech velmi exponovaná silnička se vine lesy, chvíli do kopce a pak zase z kopce, abyste po hodině řízení po vedlejší silnici dojeli na parkoviště… kde nikdo nebyl!

Nejprve jsem si myslela, že je to tím, že jsme na místo dorazili moc brzy – bylo teprve něco po desáté hodině večerní. Přesto jsem však nemohla uvěřit vlastním očím. Prošla jsem celé parkoviště a skutečně nikde nikdo.

Spát se na parkovišti patrně nesmí, ale vzhledem k tomu, že kemp (vzdálený hodinu cesty) byl plný a nejbližší místo s ubytováním je přibližně dvě hodiny cesty autem, nemělo smysl se vracet. A tak jsme se rozhodli to risknout. Kolik asi tak bude pokuta? Patrně vysoká, vždyť jsme v národním parku. No však ono to nějak dopadne. A taky že dopadlo.

Východ slunce měl být v 5.17, doporučuje se však být na místě o hodinu dříve, poněvadž slunce začíná se svým impresivním představením i více než hodinu předtím, než se nakonec rozhodne vyhoupnout nad obzor.

Budík zazvonil o hodinu dřív, než měl, patrně se pomátl z neustálých změn časových pásem. V Arizoně je evidentně jiný čas než v Utahu, kde jsme byli včera. Venku byla tma jako v pytli a foukal studený vítr a mě bylo, poprvé za tři týdny v Americe, zima. Sice jsem se na tenhle pocit těšila, ale ve 2.30 ráno jsem ho nedokázala dostatečně ocenit.

Na podruhé již budík zazvonil ve správný čas a dalo mi zabrat přinutit oči, aby se otevřely. Když jsem však spatřila, že na parkovišti ještě stále nikdo není a došlo mi, že jsme nedostali pokutu, dodalo mi to energii a nakonec jsem vstala. Zabalila jsem se do peřiny, na plynovém vařiči uvařila teplou kávu a vyrazili jsme na vyhlídku, vzdálenou přibližně 8 minut chůze.

Výhled byl skutečně impozantní a fakt, že se na to vše koukáme sami, byl neuvěřitelný. A protože jsem v Americe, otevřela jsem si k tomu popcorn a pohodlně se usadila na prázdnou dřevěnou lavičku.

Užívala jsem si, jak slunce postupně osvětluje jednotlivé vrstvy hornin, které hrají různými barvami a působí, jako by je na sebe někdo nalepil nebo je namaloval. Vznikaly tu už odnepaměti. Táhne mi na třicítku a často slýchávám, že začínám být stará. Geologická vrstva na dně Grand Canyonu byla prý utvořena před 2 miliardami let! Tomu zase říkám stará já.

Až teprve kolem sedmé hodiny ranní se začali trousit první turisté. Celkově jsme jich tu potkala 6. Nezapomenutelný zážitek, který se mi vryl do paměti, aniž bych se musela mačkat mezi dalšími stovkami či tisíci lidí na opačném, jižním okraji.

Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili na turisticky oblíbené vyhlídce Bright Angel Point. Bylo tu sice více lidí, ale nad výhledem se mi zatajoval dech.

Pokud se chystáte navštívit Grand Canyon a nechcete se zbytečně mačkat, vyrazte na Cape Royal a po cestě zpět se zastavte na Bright Angel. Nezapomeňte si dát kávičku a dortík na terase u Grand Canyon North Rim Lodge, kde jsou pohodlná lehátka a impozantní výhled na kaňon. S nohami na zídce tu můžete dosyta vstřebávat krásu okolní přírody a načerpat energii na další cestu.