ZOOMujeme kolem světa: Abu Simbel - chrám, který neměl přežít

Jsou staré přes 3200 let a stále patří k výjimečným stavebním památkám celého světa.

Velký egyptský projekt - stěhování chránu

Dlouho byly zaváté pískem a málem skončily pod vodou budované přehrady. Skalní chrámy Abú Simbel na jihu Egypta byly v 60. letech 20. století kvůli výstavbě Vysoké asuánské přehrady na Nilu přemístěny o 200 metrů západněji a o 65 metrů výše. Tento přesun, který byl dokončen před půl stoletím, 22. září 1968, a který je považován za jeden z největších počinů archeologického inženýrství v historii, stál 42 milionů dolarů. V roce 1979 byly chrámy zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.

Tyto núbijské skalní památky ze 13. století před naším letopočtem vznikly v době vlády faraona Ramesse II. a jeho manželky královny Nefertari. Byly zasvěceny nejvyšším bohům Horního a Dolního Egypta, Amenreovi a Reharachtejovi. Chrámy byly pomyslnou vstupní branou do Egypta od jihu a měly symbolizovat jeho význam, určeny byly nejen k provozování kultu egyptských bohů, ale i samotného krále a královny.

Abu simbel - příběh záchrany

O přemístění dvojice monumentálních chrámů se začalo uvažovat již v 50. letech 20. století, kdy bylo rozhodnuto o stavbě Vysoké asuánské přehrady. Přípravy na přesun začaly v roce 1959, stavba přehrady následovala o rok později. Na záchranných projektech se podíleli odborníci z mnoha zemí, nechyběli ani českoslovenští. UNESCO též vyhlásilo v roce 1960 akci záchrany kulturního dědictví Núbie.

Celý přesun se udál v letech 1964 -1968. Nejprve se musel připravit vyvýšený pahorek a upevnit podloží, aby chrámy udrželo. Samotné průčelí chrámů bylo zasypáno pískem a pokryto železnou sítí, aby nedošlo k jeho poškození. Vnitřek chrámů byl vyplněn dřevěným lešením. V roce 1964 začalo oddělování chrámů od skalního lože a rozřezávání na bloky o hmotnosti 20-30 tun. Řezalo se ocelovými pilami, šíře řezu nesměla překročit osm milimetrů materiálu, aby při pozdějším sestavování nevznikly příliš široké mezery. Po nově vybudované silnici bloky, naložené na speciální podvozky, auta vytahovala 200 metrů dále na západ a o 65 metrů výše.

Přemístilo se 1042 bloků o celkové hmotnosti 15.000 tun, z toho 807 z velkého chrámu a 225 z malého. Mezery mezi bloky se pak při sestavování vyplnily maltovou směsí v příslušné barvě. Rekonstruováno bylo i okolí a vzhled krajiny. Do vnitřku chrámů byly instalovány bezpečnostní přístroje, sledující tahy a tlaky. Vše bylo hotovo 22. září 1968, kdy egyptský prezident Gamál Abdan Násir odhalil před velkým chrámem pamětní kámen jako památník mezinárodní spolupráce.

Materiál pro Ramesse

Oba chrámy jsou vytesány z hrubozrnného pískovce světle žluté až narůžovělé barvy. Větší chrám je věnován Ramessi II. Průčelí chrámu je vytesané do skály v symbolickém tvaru pylonu, je 33 metrů vysoké a 38 metrů široké. Před ním jsou sedící čtyři kolosy, 20 metrů vysoké sochy Ramesse, jejich obličeje jsou široké čtyři metry (druhý kolos zleva je ale dost poškozen). Nad kolosy jsou sochy 22 sedících paviánů, uctívajících vycházející slunce. Mezi lýtky kolosů a po stranách jsou postavy členů královy rodiny: matka, hlavní manželka, nejvýznamnější ze synů a dcer.

Přes terasu, kde se střídají sochy krále s figurami sokolů, se vstupuje dovnitř. Samotné prostory chrámu jsou rozlehlé, jejich délka do nitra pahorku je 63 metrů. Je zde velká síň s osmi pilíři a sochami, pak další, menší, a nakonec kaple. Chrám je orientován přesně k východu a byl postaven tak, že dvakrát do roka, o jarní a podzimní rovnodennosti, ozářilo vycházející slunce sochy tří božstev vytesané v západní stěně nejzazší kaple, ležící 65 metrů hluboko ve skalním masivu. Socha Ptaha, boha temnoty a podsvětí, zůstávala vždy neosvětlena. Po přestěhování se tyto termíny posunuly na únor a říjen.

O 200 metrů severněji je menší chrám manželky Nefertari. Jeho průčelí je popsané hieroglyfickými dedikačními nápisy a královskými tituly. Je zde šest výklenků, v nichž jsou vytesány desetimetrové sochy stojících postav. Na každé straně je faraon Ramesse II. a královna Nefertari v podobě bohyně Hathor. Po stranách krále jsou menší sochy synů, po stranách královny sochy dcer. Na reliéfech jsou různé výjevy, například královští manželé, jak obětují bohům, či triumfující scény krále.

Velký chrám objevil pro západní svět v březnu 1813 švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt. Byl zavátý pískem, z obřího komplexu vyčnívaly jen vrcholky hlav soch. Burckhardt o nálezu informoval přítele, amatérského archeologa Giovanniho Battistu Belzoniho, který se sem posléze vypravil. Belzoni začal postupně odhrabávat navátý písek, aby jako první v roce 1816 po dlouhých tisíciletích vstoupil dovnitř.