Co všechno bychom neměli, nebýt zimních olympiád?

Jak už jsme psali, zimní olympijské hry jsou nejen oslavou sportu, ale také vědy a moderních technologií.

Nikdy nehasnoucí oheň

Pro zimní olympijské hry v Calgary byla vytvořena speciální pochodeň, která připomínala věž. Byla zhotovená z odlehčených slitin, aby se snadno nesla a dalo se s ní běhat. Kanadští chemici také speciálně pro pochodeň vyvinuli zvláštní druh paliva. To umožňovalo, aby pochodeň hořela i extrémních podmínkách, které na severu Ameriky panují – nezhasla ani v dešti ani při sněžení ani v prudkém větru. Fungovalo to skvěle: atleti s ní běželi 88 dní a naběhali 18 tisíc kilometrů!

Olympijské lyžáky

Olympijským hrám vděčíme i za pohodlné plastové lyžáky, díky nimž se dnes může stát lyžařem i nesportovec. Bez nich bylo sjezdování mnohem náročnější – schválně se zkuste optat někoho staršího, kdo ještě zažil kožené boty na lyže. Moderní lyžáky jsou dílem Boba Langeho z Iowy. Vyvinul je ve spolupráci s kanadským olympijským lyžařským týmem a hned jejich první použití na olympijských hrách znamenalo jasný začátek nové epochy: ti, kdo je používali, získali roku 1968 v Grenoblu rovnou 5 zlatých medailí!

Laciné bruslení

Jedním z největších problémů, dnes nepředstavitelných, bylo dříve čištění ledu. Do roku 1960 se vždy na ledovou plochu vrhaly tucty špatně placených brigádníků, kteří půl hodiny košťaty a lopatami drhli led, aby byl co nejrovnější a nejhladší. Roku 1960 se na zimních olympijských hrách v Squaw Valley poprvé objevil stroj, který vše změnil. Ledová rolba. Vymyslel ji Američan Frank Zamboni a v anglosaských zemích se jí dodnes říká po něm – zamboni. Díky rolbě je možné udržovat kluziště v ideálním stavu – a to velmi levně a přitom rychle.

Barevná televize

Olympijské hry vedly také k rozvoji barevného televizního vysílání. Poprvé se zimní olympijské hry vysílaly v televizi roku 1960 – docela vtipné je, že za ně tehdy stanice CBS zaplatila pouhých 50 000 dolarů. Jen pro srovnání: u letošních her v Soči stojí vysílací práva jen pro Jižní Ameriku 110 milionů dolarů…

První olympijské hry v barvě mohli diváci vidět roku 1968, když si na to troufli v Grenoblu.

Umělý sníh

Umělé zasněžování nám umožňuje, abychom se mohli projet na lyžích i v tak mizerné zimě, jako je ta letošní. Teplé počasí ohrožovalo celou řadu zimních olympiád – nejhorší to bylo roku 1964 v Innsbrucku. Policie a armáda tehdy musely na saních a v náklaďacích dovézt 40 tisíc kubíků ledově namraženého sněhu z vyšších hor, především z ledovců. Proto se roku 1980 v Lake Placid poprvé na olympiádě objevily stroje na umělé zasněžování svahů. Ukázalo se, že „umělý“ sníh je nejen spolehlivější, ale také lépe odolává teplu a vydrží i v dešti. Od té doby se na zimních olympiádách zasněžuje jako na běžícím páse. Například na minulých hrách ve Vancouveru proměnili na sníh 95,3 milionů litrů vody!

Replay je tu!

Až do roku 1960 se museli rozhodčí spoléhat jen a pouze na svůj zrak. Ale na zimní olympiádě roku 1960 ve Squaw Valley se zrodilo záznamové zařízení – dobře známý replay. Stalo se to během slalomu mužů: rozhodčí se nedokázali shodnout, jestli jeden ze závodníků projel brankou, anebo ji minul. A tak se obrátili na štáb televizní stanice CBS, která hry přenášela. Televizáci byli požádáni o kazetu se záznamem a díky tomu se od té doby mohou rozhodčí v případě komplikací obrátit vždy i na přístroje…