Jak zachránit planetu: Měli bychom spíš sázet stromy, nebo přestat zabíjet velryby?

Těžko pochybovat o tom, že byl rok 2019 rokem debat o ekologii. Ať už vám Greta Thunberg je, či není sympatická, v ohlasu na ni se ke klimatickým tématům vyjadřovali nejmocnější muži světa. Ve sporech o to, zdali klimatické změny probíhají, či neprobíhají a jakou roli na tom má člověk, to však nápadně často vypadalo, jako kdyby téma klimatu stálo stranou jiné, „klasičtější“ ekologie. Byla by však chyba vnímat ochranu přírody izolovaně od jiných témat, varuje nová práce.

Od počasí k velrybám

Práce z americké Rice University totiž varuje, že stále výraznější klimatické změny povedou i k častějšímu výskytu „stojícího“ počasí. Může za to vyšší výskyt „blokujících událostí“, které v zásadě snižují přirozenou atmosférickou výměnu, a tak způsobují, že jediné počasí může v daném regionu vydržet déle. Chtělo by se dodat, že nemusí být delší dobu teplo ani nemusí méně pršet – pokud však je ono teplo konstantní po jeden měsíc a poté naopak půlroční srážky spadnou za dalších pár týdnů, výsledek asi potěší málokoho.

Podobné blokace mohly i za vražedné vlny veder ve Francii v roce 2003 a v Rusku v roce 2010. Nejde ani tak o to, že by nemohly nastat přirozeně – pokud ale budou častější, pocítíme to rovněž intenzivněji. Výzkumníci analyzovali klimatické modely a srovnávali je se zaznamenaným počasím na severní hemisféře. Výsledkem jejich práce bylo shrnutí, že by podobné blokace měly narůst až o 17 procent. To znamená nárůst o víc jak 60 dnů v roce, kdy panuje neměnné horko anebo naopak hrozí přívalové srážky.

Před vyšším výskytem takzvaných blokací varovaly i starší práce. Ty však řešily spíše mechanismus vzniku častějších blokací. Tedy způsob, jak teplejší atmosféra Země způsobuje častější výskyt vysokotlakých atmosférických proudů. Studie z Rice však jako první kvantifikovala, jak často by na podobný výskyt reálně mohlo dojít. Víc než jiné teoretické modely tak připomíná, že potenciálně teplejší Země nebude problém jenom pro přímořské nebo tropické státy, ale může mít devastující důsledky i pro vnitrozemské biomy a zemědělství. Tedy i pro oblast Česka.

V debatách ohledně klimatických změn často zaznívá, že ochrana klimatu je jaksi odlišná od jiných ekologických témat. Že řada kritiků uhlíkové neutrality nemá problém s ochranou lesů nebo ohrožených druhů, ale nevidí praktický přínos v podobném přístupu i k atmosféře. Práce z Rice demonstruje, že onen praktický přínos může být třeba pro zemědělství, které nás všechny stále živí, naprosto zásadní. A objevují se i jiné studie, které ilustrují, že také „konzervativnější“ ochrana druhů může zároveň chránit i klima. Třeba v případě velryb.

V širším celku

Právě s kuriózní kvantifikací klimatického významu velryb totiž na konci loňského roku přišla práce z dílny MMF (Mezinárodního měnového fondu). Ta navázala na dřívější debaty roku 2019 o tom, zdali bychom nemohli zvrátit klimatické změny pomocí masové výsadby stromů. Zkraje roku totiž francouzská studie spočítala, že bilion nových stromů by mohl skrze fotosyntézu a svůj růst zachytit všechny lidmi vyprodukované emise oxidu uhličitého.

Jenže výsadba bilionu stromů je poněkud komplexnější téma – mimo jiné není jasné, co a kde bychom měli vysadit, aby to zároveň ve velkém neohrozilo biodiverzitu anebo stávající atmosférické cykly. MMF namísto toho přišel s jiným nápadem, totiž ochranou velryb. Z jejích modelů totiž vyplývá, že jedna velryba totiž v zachycení oxidu uhličitého zastane práci tisíců stromů! Jak je to možné, když velryby nefotosyntetizují?

Důvody jsou dvojí – sama velryba je obrovský živočich, který dílem „roste“ z fotosyntézy, protože pojídá fotosyntetizující fytoplankton. Ony desítky tun masa tak (druhotně) určitý atmosférický uhlík zachytávají. Podstatnější je, že velryba na konci života typicky klesne na mořské dno. Odtud (na rozdíl od stromů tlejících často v lesích anebo končících v kamnech) pak oxid uhličitý nazpět do atmosféry už nevrací.

Nejpodstatnější ale je fakt, že velryby skrze své výměšky samy výrazně podporují růst fytoplanktonu – velrybí odpady jsou totiž pro fytoplankton ideálním hnojivem, potažmo krmením. Jedna velryba je tak jakýmsi kvantifikátorem fytoplanktonu kolem sebe. A právě podpora růstu fytoplanktonu, který po smrti zřejmě rovněž klesá na dno, byla již dříve navržena jako metoda zachycení přebytečného oxidu uhličitého. Zdá se však, že nepotřebujeme fytoplankton podporovat uměle – postačí, když asi čtyřnásobně zvýšíme stávající počet velryb. Podle zprávy MMF „shodou náhod“ na takovou populační úroveň, na níž se velryby nacházely před počátkem masového rybolovu.

Oddělovat rozumnou ochranu přírody a rozumnou ochranu klimatu je tak možná důvod, proč má část lidí s klimatickým tématem problém. V reálu jsou však klima, počasí i živočichové žijící v biomech součástí jednoho systému – a pokud onen systém chceme zachovat takový, jaký je, a na jakém vyrostla současná civilizace, bude nejspíše potřeba nedělat rozdíl mezi ochranou přírody a ochranou klimatu.

Text: Ladislav Loukota