Jsme svědky tiché sexuální revoluce. Americký vědec mapuje, jak se v posledních letech mění společnost

Podle špičkového experta, psychologa Philipa Hammacka, je tato společenská změna tak zásadní, že už zřejmě neplatí nic, co se v učebnicích sexuologie píše – je tedy podle něj nutné, aby se celá věda o vztazích „restartovala“.

Sex podle internetu

Hammack učí psychologii na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz. Ve své práci se setkává s daty, která mu ukazují, jak moc se společnost a vnímání i konzumace vztahů proměnily. Hlavním tahounem změny je podle něj internet a na něm především sociální sítě. Ty umožnily lidem se složitějšími identitami a odlišným vnímáním vztahů, aby k sobě našli cestu a také aby se o jejich fungování dozvěděl svět. Což zase dává odvahu dalším lidem, aby si připustili, že tradiční formy vztahů pro ně nejsou ideální – a hledali nové. A v tom jim opět může pomoci internet...

Lidé si dnes podle Hammacka užívají intimních vztahů zcela odlišných od staré normy, jíž byla heterosexualita a monogamie. Dnes existují vztahy asexuální, polyamorické, transgenderové, genderově nebinární, pansexuální, fetišistické a mnoho dalších. Hammack nijak jejich existenci nesoudí, jen je jako vědec pozoruje a komentuje, jak moc se už rozšířily a co to vypovídá obecnějšího o člověku.

„Říkám tomu tichá revoluce, protože je to velmi odlišné od sexuálních revolucí v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, které byly velice viditelné,“ uvedl Hammack, který se věnuje sexuální a genderové pestrosti. Je ale také autorem studie „Queer Intimacies: A New Paradigm for the Study of Relationship Diversity“, která vyšla v odborném časopise The Journal of Sex Research. Výrazem „queer“ myslí velice široce všechny druhy vztahů, které odporují normě.

Co přineslo změnu?

Podle Hammacka byl zásadním bodem obratu rok 2015, kdy došlo v Americe k legalizaci stejnopohlavních manželství. Ta byla reakcí na tiché, ale množstvím velmi rozsáhlé změny, k nimž ve vnímání lidské sexuality dochází od přelomu tisíciletí.

„Rovnost manželství otevírá možnost uvažovat o rozmanitosti, která se skrývá za pouhým genderem lidí ve vztazích,“ argumentuje Hammack – s tím, že nejrůznější formy intimnosti dříve označované za fetiše, se dnes derou na světlo světa a naznačují, jak pestré ve skutečnosti vztahy jsou a na čem všem mohou být po sexuální stránce založené.

Asexuální sex

Typickým příkladem, který zkoumá, jsou asexuální vztahy. „Existuje mýtus, že asexuální lidé nejsou ve vztazích proto, že cítí jen malé nebo žádné sexuální potřeby,“ uvádí vědec. „Předpokládá se, že trpí, osaměle, bez partnerů – ale to vůbec není pravda. Oni mají intimní vztahy, ale bez sexu – a my vědci o nich víme strašně málo.“ Tento druh vztahů je pro něj nesmírně zajímavý právě proto, že popírá základy učebnic psychologie i sexuologie, které říkají, že vztahy jsou charakterizovány právě sexualitou.

Až do roku 2013 byla asexualita zařazena na seznamu duševních poruch a chorob, který provozuje Americká asociace psychologů a psychiatrů, pak ji z manuálu, který tento druh poruch popisuje, vyškrtli. Podobným případem jsou podle Hammacka polyamorické vztahy, tedy vztahy mezi více osobami. Vědec nepopírá, že právě ty nejvíc popírají vžité společenské normy, v tomto případě konkrétně monogamii, která je alespoň formálně jednou z nejsilnějších norem západního křesťanského světa. Přesto obrovské množství mužů mělo tradičně milenky a partnerky vedle oficiální manželky – to platilo především během období, kdy byly sňatky založené na jejich ekonomickém smyslu.

Homosexuálové monogamii podle Hammacka svými vztahy popírali dlouhodobě, ale teprve nedávno se o ní lidé odvážili mluvit natolik, že se objevila jako pojem také v normativním Oxfordském slovníku angličtiny. Vědec věří, že snaha o uznání polyamorických vztahů je součástí hnutí, které vyzývá zažitou podobu toho, jak lidé uvažují o ideálních vztazích.

Dalším přelomem, který byl podle něj podobně silný a vlivný jako změna zákonů, pak byl rok 2011 a kniha Padesát odstínů šedi, která dokázala upozornit na asymetrické vztahy – tedy vztahy, kde jsou mezi partnery zásadní rozdíly v tom, co jim vztah dává. Podle Hammacka byl ale přínos knihy spíše negativní, ukázal totiž partnerství submisivního partnera s dominantním velmi nepřesně, a poměrně častý typ partnerství tak zcela zbytečně romantizoval; správně ale vystihl, že partnerství nemusejí být „rovnocenná“, jak zní jeden z požadavků současné společnosti na vztahy.

Především ale veškeré tyto knihy, filmy i změny norem ukázaly, jak děsivě málo o těchto minoritních typech vztahů věda ví. Například u dominance a submisivity se otevřela diskuze, zda se ze sexuální oblasti přenáší také do jiných oblastí vztahu. Upřímná odpověď by podle Hammacka byla, že o tom věda nemá ponětí.

Od současné liberalizace, a to jak té zákonné, tak té hodnotové, si slibuje, že větší otevřenost přinese vědcům mnohem víc syrových dat, z nichž bude možné vytvořit si obrázek toho, jak podobné vztahy vypadají. A třeba i to, kolik jich vlastně je; vědcům totiž chybí i tak zásadní a jednoduchá data, aby byli schopni byť jen přibližně přesně říci, jak rozšířené jsou různé druhy „alternativních vztahů“. To je zase důležité ze společenských důvodů: netušíme totiž ani, zda se jedná o něco, co provozuje třeba promile společnosti, nebo o něco, s čím přinejmenším koketují třeba i desítky procent občanů.