Desetiletá dívka zemřela po kruté pseudopsychologické léčbě simulující druhý porod

Candace Elmore se narodila v roce 1989 v Severní Karolíně. Rodiče ji však zanedbávali, a tak jim byla společně se svým bratrem a sestrou odňata. Ve věku sedmi let dívku adoptovala zdravotní sestra Jeane Elizabeth Newmaker. Malá Candice sice získala nové jméno, ovšem bezproblémový domov nikoli – během několika měsíců si Jeane začala stěžovat na dívčino postupně se zhoršující chování, jež nevyřešila ani psychiatrická léčba. Zoufalá žena se upnula k docela radikálnímu řešení.

Mocný attachment

Příčinou dívčina nevhodného chování, které údajně zahrnovalo třeba zabití domácí rybičky, měla být nejistá citová vazba. Možná jste slyšeli o teorii attachmentu, což je již více než půl století vlivný psychologický koncept zaměřený na vztah mezi malým dítětem a jeho pečující osobou. Pokud je všechno v pořádku a nejbližší osoba dítěte (většinou tedy matka, někdy i otec a další rodinní příslušníci) se o kojence pečlivě a láskyplně stará, dojde k vytvoření tzv. jisté vazby, jež člověku v dalším životě umožňuje prožívání otevřených a smysluplných mezilidských vztahů. Jestliže se však vyskytnou problémy a potřeby dítěte nejsou adekvátně naplňovány, utváří se vazba nejistá; ta se dělí na několik podtypů, obecně však platí, že z dětí s nejistou vazbou následně vyrostou dospělí s nezanedbatelnými problémy v oblasti regulace emocí a chování či zvládání vztahů.

Úvaha, že u malé Candice došlo k vytvoření právě takovéto nejisté vazby, jež v dalším životě přináší spoustu komplikací, je samozřejmě na místě. Namísto trpělivosti, láskyplného rodičovského přístupu a v pozdějším věku i terapie, což jsou smysluplné kroky při práci s dětmi s nejistou vazbou, se však adoptivní matka Candice rozhodla využít pochybných, pseudovědeckých metod. V našich končinách známe terapii pevným objetím, což je velmi kontroverzní metoda určená k léčbě poruch attachmentu či také autismu a převážná část vědecké obce se k ní staví odmítavě. Na podobných základech stojí i tzv. attachmentová terapie, v 60. a 70. letech určená k redukci hněvu a agresivních projevů. Víra v tuto metodu se Jeane Newmaker však velmi nevyplatila.

Šarlatánské praktiky

Attachmentová terapie spočívá v rozličných činnostech, jež by většina z nás považovala za velmi agresivní až nehumánní: násilné lechtání, odpírání jídla či vody nebo jiné formy šikany. Desetiletá Candace musela podstoupit intenzivní dvoutýdenní „terapii“, kterou navíc prováděli šarlatáni bez lékařské licence. Jejím vyvrcholením mělo být přehrání porodní situace: Dívka byla zabalena do prostěradla a pokryta vrstvou polštářů, což mělo simulovat pobyt v děloze. Dostala instrukci, aby se probojovala na povrch, což by v ideálním případě mělo vést k vytvoření vazby s její novou adoptivní matkou.

Ve vymotání se na povrch zpod polštářů a prostěradel však dívce bránila čtveřice „terapeutů“, kteří ji zalehli a křičeli, aby se nebála zemřít a znova narodit. Candace opakovala, že během procedury skutečně zemře, v čemž ji šarlatáni jedině podporovali. Po 20 minutách děsivého procesu se dívka pozvracela, po 40 minutách jí už zcela docházely síly. Až pár minut poté, co se přestala procesu bránit, na ni šarlatáni přestali vyvíjet tlak; tou dobou však už dívka nedýchala a byla v bezvědomí. Přestože přivolaní zdravotníci dokázali dívce obnovit srdeční tep, druhý den po převozu do nemocnice zemřela v důsledku udušení.

Connell Watkins, který toto sezení vedl, byl odsouzen na 16 let, z nichž si odpykal sedm. I další účastníci děsivé terapie odešli s tresty, přestože o poznání menšími; adoptivní matka Jeane Newmaker dostala čtyřletý podmíněný trest. Případ v roce 2000, kdy se odehrál, otřásl americkou veřejností a ve státě Colorado, kde tyto praktiky probíhaly, došlo k jejich zákazu. Každopádně se však jedná o důležitou připomínku toho, že jednoduchá a radikální řešení jsou v oblasti složitých psychických jevů sice lákavá, ovšem málokdy přinesou skutečně kýžený efekt – a někdy mohou dopadnout i zcela tragicky.