Skutečné vlčí dítě: Opilí rodiče vyhodili tříletou holčičku na mráz, pět let vyrůstala venku se psy
Historie zná asi jen stovku případů divokých dětí, které vyrůstaly v sociální izolaci. Říká se jim vlčí děti, byť jen minimum z nich opravdu vychovala zvířata. Realita ale není tak romantická a dobrodružná jako život Tarzana nebo Mauglího z Knihy džunglí. Je krutá a smutná.
Oxana Malaya přišla na svět 4. listopadu 1983 ve vesnici Nova Blahoviščenka v Sovětském svazu, v Chersonské oblasti dnešní Ukrajiny. Narodila se zdravá, ale to bylo asi tak všechno, co dobrého pro ni sudičky měly. Rodiče byli chudí a víc si hleděli alkoholu než své dcery, která zhruba ve dvou letech dle lékařských záznamů vykazovala známky nedostatečné výživy. Když ji jednou opilí rodiče nechali přes noc venku na mrazu a zamkli dům, zalezla si instinktivně tam, kde bylo teplo a kde se cítila v bezpečí – do nedaleké psí boudy. Byly jí tři roky a mezi toulavými psy zůstala dalších pět let. „Máma měla hodně dětí, neměli jsme dost postelí,“ vzpomínala na tu dobu už jako dospělá v roce 2006 během natáčení pořadu 60 Minutes Australia.
Stále jako šestileté dítě
Žila prakticky v izolaci od lidí. Přejala chování psů a pravidla smečky, lezla po čtyřech, spala na zemi, učila se štěkat a vrčet a zapomínala, jak zní lidská řeč. „Mluvila jsem s nimi, oni štěkali a já to opakovala. To byl náš způsob komunikace.“
Zesílil jí čich a sluch. Spolu s novou rodinou čtyřnožců prohledávala popelnice, jedla odpadky a syrové maso. Pila pomocí jazyka, potravu brala ze země rovnou do úst a nepoužívala k tomu ruce. „Byla spíš jako malý pes než lidské dítě,“ říká v dokumentu Anna Chalaya, ředitelka ústavu sociální péče Baraboy v Oděse, kde Oxana posléze našla nový domov.
Rodiče Oxanu nehledali, zřejmě jim nechyběla. Na to, že se v okolí pohybuje dítě, které se projevuje jako pes a štěká, upozornili úřady až na jaře roku 1991 lidé ze sousedství. Pokus o odebrání zanedbané holčičky ale mařili psi, kteří zuřivě štěkali a bránili ji před policisty. Nakonec se podařilo odlákat psy na jídlo a sociální pracovnice Oxanu odvezly nejprve do nemocnice a pak do domova pro mentálně zaostalé děti. Kvůli dlouhé sociální deprivaci nevěděla, jak se chovat k lidem, snažila se je kousat a škrábat.
Díky intenzivním rehabilitacím a terapiím si ale postupně osvojovala základní lidské návyky a vrátila se k chůzi po dvou. Vybudovala si citové pouto k pečovatelům a přestávala být „divoká“. Učila se mluvit a v patnácti dokázala skládat věty. „Nemyslím, že bude někdy schopná číst nebo dělat cokoli užitečného,“ řekla ovšem psycholožka Lyn Fry, která testovala Oxaniny schopnosti. Oxana podle ní měla ve dvaadvaceti mentální kapacitu šestiletého dítěte. Pořád ráda trávila čas se psy a někdy se jí vracely zvířecí projevy. Když se jí něco nelíbilo, vrčela. Když byla ve stresu nebo jí bylo smutno, lezla po čtyřech.
Chci vidět mámu
Ačkoli ji rodiče opustili a formálně jim byla odebrána, přála si je vidět: „Řekli mi, že rodiče nemám, ale já je mám. Zoufale je chci vidět na vlastní oči.“ Po matce se slehla zem, otec Alexander nicméně její přání vyslyšel a vydal se za ní do ústavu. Setkání bylo rozpačité, ale bez negací, bez výčitek.
Oxana má IQ 50-60 a nedokáže se o sebe plně postarat. Pracuje na farmě, kde pečuje o zvířata. V roce 2013 se v televizní talk show Hovoryt Ukraina svěřila, že se jí dotýká, když o ní ostatní mluví jako o psí dívce. Byla by radši, kdyby ji všichni brali jako normální lidskou bytost. Nejvíc ze všeho si přeje poznat svou mámu, tu se ale vypátrat nepovedlo.
Přečtěte si také: Rozumíte emocím svého psa? Možná si to jen nalháváte, experiment odhalil, v čem lidé dělají chybu
Oxana fascinuje novináře a dokumentaristy. Vzhledem k tomu, jak vzácné jsou případy vlčích dětí, přitahovala samozřejmě také pozornost psychologů a antropologů, kteří se stále snaží rozlousknout věčnou polemiku, zda mají na lidi větší vliv geny, nebo výchova. Oxanin příběh ukazuje, že péče v raném dětství hraje zásadní roli. Deprivované a izolované děti bývají vývojově opožděné a mívají problémy v sociální oblasti. Lyn Fry zmínila, že pro rozvoj řeči je klíčový přímý kontakt s lidmi. Pokud se děti nenaučí mluvit do pěti let, nejspíš už se to nenaučí nikdy. „Jelikož těmto dětem chybí zkušenosti, které pomáhají jejich mozku uspořádat systém, aby pochopili svět, náš svět jim nikdy smysl dávat nebude,“ prohlásil doktor Bruce D. Perry z organizace Child Trauma Academy.
Zdroj: The Telegraph, NY Post, 60 minutes
Video, které jste mohli minout: Ruský voják se maskoval jako obří tučňák. Ukrajinskému dronu ale neunikl, ukazují záběry
Alena Gurin Stará
redaktorka FTV Prima, COOL & ZOOM
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
