Zamilovaný delfín spáchal kvůli cvičitelce sebevraždu. Podivný experiment platila NASA

60. léta minulého století byla ve Spojených státech hodně divoká a následující experiment to jen a jen dokazuje. Odborník na neurologii John Lilly měl sice víc než kladný vztah k LSD, se svým výzkumem delfíních mozků a jejich schopností napodobit zvuky podobné lidskému hlasu však získal pozornost NASA. Národní úřad pro letectví a vesmír Lillymu poskytl dost peněz na to, aby přetvořil část miamské laboratoře delfinária v obytný prostor, v němž spolu mohou lidé s delfíny 24 hodin denně koexistovat. Jako ideální kandidát pro tuto práci se pak jevila dobrovolnice Margaret Howe Lowatt.

Čtěte více: Žraloci, delfíni a terejové rozjedou orchestr smrti. Podívejte se na společný lov predátorů

Bez vzdělání, zato s nasazením

K podivnému experimentu se dostala vlastně náhodou. V roce 1964, když jí bylo čerstvých 21 let, se rozhodla podívat do delfinária, jestli by pro ni neměli práci. Delfíni ji fascinovali. Její odhodlání zapůsobilo na tehdejšího ředitele Gregoryho Batesona, který s Lillym úzce spolupracoval. Margaret přijal navzdory tomu, že neměla vědecké vzdělání. „Byli tam tři delfíni,“ vzpomínala později v rozhovoru pro The Guardian. „Sissy, ta byla největší a hlasitá, Pamela, trochu stydlivá a bojácná, a Peter. Ten byl mladý, zrovna sexuálně dospíval a byl to tak trochu rošťák.“

Margaret Howe Lovatt lived with the famous dolphin, Peter, in a house flooded with water. #DolphinFacts pic.twitter.com/iICnVGxqDZ

— Doubleday (@doubledaybooks) August 6, 2015

Zatímco sám ředitel delfinária se ve výzkumu zaměřoval na komunikaci mezi delfíny, Margaret a Lilly zkoušeli učit zvířata anglicky. Margaret posléze dostala nápad s jedním z delfínů bydlet a zintenzivnit tak vztah i komunikaci. Lillyho tato idea nadchla a obratem ho realizoval. Pro experiment byl vybrán Peter, který byl nejmladší a byla u něj největší naděje, že se bude učit rychle. S Margaret spolu začali trávit šest dní v týdnu, sedmý den se Peter vracel ke svým delfíním kamarádkám a Margaret si užívala den volna. Zpočátku dělali pokroky, ačkoli měl Peter značné problémy s vyslovením jejího jména. „Ráno mě měl přivítat ‚Ahoj, Margaret‘, písmenko M pro něj ale bylo strašně těžké,“ tvrdila Howe. „Nakonec to vyřešil tak, že se vždy přetočil a písmenko probublal vodou. Pracoval na zdokonalení zvuku velmi tvrdě.“ Podle Margaretiných deníků se kromě pozdravu učili třeba číslice od jedné do pěti, názvy objektů a slovesa jako mluvit nebo poslouchat. Jenže Petera brzy začalo zajímat něco úplně jiného.

Objevování vlastní sexuality

„Fascinovala ho moje anatomie. Když jsem měla nohy ve vodě, zíral mi na podkolení jamku, chtěl vědět, jak funguje.“ Peter ovšem nezůstal u nevinného pozorování. Začalo se mu v přítomnosti Margaret líbit až příliš. „Třel se mi o kolena, o nohy, o ruce. Nejdřív jsem ho vždycky, když s něčím takovým začal, dala dolů k samicím,“ vzpomíná Howe. Jejich lekce angličtiny to ale narušovalo tak často a natolik, že se nakonec ukázalo jako jednodušší nechat delfína se uspokojit.

„Nebylo mi to nijak nepříjemné, stalo se to součástí rutiny, jako kdyby se třeba podrbal a pokračovali jsme dál. Také to nebylo nijak privátní, stejně jako všechno ostatní mohli i tuhle část výzkumu lidé normálně pozorovat.“ Margaret podle svých slov ve vztahu s Peterem nijak sexuálně zainteresovaná nebyla, mezidruhová aféra ale nakonec celý experiment úplně zastínila poté, co příběh o Margaret a Peterovi vyšel v eroticky laděném časopisu Hustler.

Neurolog Lilly navíc tehdy už silně holdoval LSD a trval na tom, že s ním bude experimentovat i na delfínech, na což měl i vládní povolení. Margaret Petera zdrogovat odmítla, ostatní dva delfíny ale už neubránila. Ředitel Bateson se kvůli tomu s Lillym rozešel ve zlém, přestože droga podle všeho na delfíny nijak nepůsobila. Lillyho zájem o zvířata pak značně opadl; jeho výzkum přišel o peníze i dotace a nakonec musel laboratoř zavřít.

Peterova sebevražda

Delfíny převezli do jiných Lillyho zařízení, kde ale panovaly mimořádně kruté podmínky. Drželi je v malých akváriích bez slunečního svitu. Pro Margaret bylo odloučení od Petera velmi bolestivé, to ale není nic proti tomu, jak špatně změnu snášel Peter. Jeho stav se okamžitě prudce zhoršil a po několika týdnech ztratil vůli žít. „Volal mi to sám John Lilly,“ svěřila se Margaret později. „Peter spáchal sebevraždu.“

Delfíni nedýchají automaticky. Každý nádech i výdech jsou u nich zcela vědomou činností. A nešťastný Peter se zkrátka jednoho dne rozhodl nenadechnout. Doplaval ke dnu nádrže a tam se udusil. Alespoň to tvrdil veterinář Andy Williamson, který s delfíny pracoval. Podle něj Peterovi zlomilo srdce odloučení od Margaret, které nechápal a ani pochopit nemohl. „Margaret si to mohla zracionalizovat, ale Peter? Peter tomu nerozuměl, věděl jen, že láska jeho života je pryč…“

Je to možná šokující, ale i přes tento skandál John Lilly pokračoval ve svém výzkumu komunikace lidí s delfíny dál; některé metody, jako komunikace pomocí hudby, měly vědecký potenciál. Jiné byly poněkud kontroverzní  jako pokusy o telepatii. Margaret už s žádným podobným experimentem nechtěla mít nic společného. Podle svých slov ale Petera nelitovala; naopak byla ráda, že se nemusí dál trápit o samotě a v nevyhovujících podmínkách. Nakonec si vzala fotografa, který celý experiment dokumentoval, a přestěhovali se do chátrající budovy bývalé delfíní laboratoře, v níž kdysi trávila tolik času. Postupně ji předělali na rodinný domek.

Zdroj: The Guardian / Spiegel / ATI