Proč nevěříme politikům? Vědci zjistili, že chyba je v nás, ne v politicích!

Trojice univerzit dala dohromady výzkum, z jehož výsledku tuhne krev. Zdá se totiž, že jsme všichni uvěznění v pasti vlastních názorů.

Způsobům, kterými nás vlastní mozek nutí ignorovat názory lidí, s nimiž nesouhlasíme, je známá celá řada. Někdy se jedná o pozůstatky doby, kdy mohlo ignorování naší předešlé zkušenosti mít za následek, že se staneme večeří tygra šavlozubého, jindy jde naopak o mechanismus, který zaručuje, že se z přemíry informací nezblázníme. Přesto je nová studie, která analyzovala chování mozku tváří v tvář politické agitaci, poněkud znepokojivá. Vychází z ní totiž, že domluva mezi dvěma politickými skupinami je skoro nemožná.

Jako přes kopírák

Nový výzkum byl publikován v časopise Journal of Management. Jeho autoři z trojice mezinárodních univerzit (australských škol Monash University a University of Queensland, nizozemské University of Goningen) si pomocí magnetické rezonance posvítili na to, co se děje v mozcích čtyřiceti vyhraněných voličů celého spektra při poslechu politických projevů.

Dobrovolníci byli vybráni z řad těch, kteří sami sebe identifikovali jako přesvědčené následovníky pravicově liberální nebo naopak sociálně levicových ideologií. V českém kontextu by se dali rámcově přirovnat buď k voličům domácích stran TOP09/ODS z jednoho klobouku, či naopak sociální demokracie z druhého klobouku.

Následně dostali účastníci pokusu k přečtení politický projev své či opoziční strany. Zatímco jej četli, výzkumníci se magnetickou rezonancí zaměřovali na jejich mozkové části. Z aktivování mozkových částí pak vyčetli, jak inspirující či naopak otravnou danou část projevu účastníci považovali. Ať už však text předčítali pravicoví, nebo naopak levicoví voliči, pokaždé v rukou drželi identický projev, který sestavili čistě a pouze výzkumníci univerzit...

Naše vlastní bublina

Nepřekvapivým výsledkem bylo, že účastníci pokusu považovali projev za zajímavější, pokud jim bylo dopředu řečeno, že ho vytvořila "jejich" politická strana. V nejobratnějších a nejvzletnějších částech projevu se části mozku, které zpracovávají informace, rovněž rozsvítily, jenom „patřil-li“ projev straně, kterou participant preferoval. Stejná část se podobně rozsvítila pouze v okamžiku, kdy účastník četl kritické části opozičního projevu.

Sečteno a podtrženo, naše vlastní politická identifikace nám do značné míry zabraňuje ve snaze pochopit politiku lidí, s nimiž nesouhlasíme – i když je jejich informace prakticky identická s informací naší vlastní preferované strany. „Za deset let analyzování mozkových skenů jsem ještě neviděl, aby identický stimul vytvořil tak odlišné reakce mozku,“ vyjádřil se k výsledkům jeden z vědců, dr. Molenberghs.

Sympatie pro svou stranu však byly méně znepokojivé než odhalená averze vůči opozici. „Skeny ukázaly, že lidé, kteří silně podporují jednu politickou stranu, se zaměřili na negativní aspekty opoziční strany stejnou mozkovou částí, kterou se zaměřili na pozitivní aspekty jejich vlastní strany.“ Jsme tedy jenom loutky našeho původního přesvědčení žijící v bublině lemované výhradně pastí našich názorů? Do značné míry zřejmě ano.

Závěrem však vědci sdělili, že chtějí-li politici, aby voliči k jejich názorům doslova nebyli hluší, musejí si u nich nejprve vytvořit jakési zdání komunity. Pokud by to ve finále znamenalo, že se politici mají vyjadřovat ohleduplněji nejen vůči svým voličům, ale i opozici, nemusel by to být nejhorší výsledek.

Ladislav Loukota