Velká tlačítková panika: Proč se lidé v 19. století báli zmáčknout revoluční vynález jménem knoflík?
Stiskli jsme první tlačítko a svět se nenávratně změnil. Tehdy v 19. století si ale lidé nebyli jistí, jestli vstoupíme do nové éry, nebo vlezeme do neviditelné pasti, která nás odnaučí přemýšlet.
První tlačítka se v domácnostech začala objevovat koncem 19. století a rozhostila se kolem nich panika, která doprovází skoro každý revoluční vynález. Sókratés kdysi hřímal proti vynálezu písma, protože se bál, že lidé přestanou používat paměť a zhloupnou. Rádio mělo otupit mysl a rozbít rodinné rozhovory, televize vychovat pasivní generaci závislou na obrazu a videohry proměnit děti v násilníky. A dnes se děsíme toho, že nás zničí nebo zotročí umělá inteligence.
Vzorec je víceméně pořád stejný, s každou novou technologií se nám usnadní život a získáme něco příjemného. Ale taky je tu vždycky takový ten nepříjemný strach, který částečně plyne z toho, že se svět, jak jsme ho znali, najednou změnil, a částečně ho tvoří poměrně racionální obavy, že o něco přijdeme. A historie ukazuje, že na těch obavách většinou něco je, i když málokdy to skončí tak, jak jsme se báli.
Strach z novinek a hlouposti
Tlačítko se na seznam těchhle „technických strašáků“ rychle zařadilo taky, a to se vší parádou. Lidé se báli hlavně toho, že se takzvaně odpojí akce od výsledku. Do té doby byl svět mechanický, velice očividný, a tím i srozumitelný. Mohli jste se podívat dovnitř klavíru, co se děje, když na něj zahrajete, a podobně to bylo takřka s každým přístrojem. Kolem roku 1900 se děti ve škole ještě běžně učily sestavovat elektrické zvonky z plechovek. Jen řekněte, uměli byste něco takového dnes?
Učitelé a aktivisté se proto tehdy bouřili, že tlačítka budou fungování elektřiny a přístrojů maskovat. Americká spisovatelka, publicistka a sociální reformátorka Dorothy Canfield Fisherová v roce 1916 varovala, že „kolečka iniciativy v nás zreziví“, a že děti rychle ztratí zájem o to, jak věci fungují. Lidé se báli, abychom se nestali jenom takovými „pasivními konzumenty zázraků“ a neztratili schopnost něco opravit nebo stvořit.
A když se podíváte na dnešní svět, musíte uznat, že se skeptici z 19. století zas tak nespletli. Většina z nás nemá nejmenší tušení, jak funguje 99 procent přístrojů okolo nás. Jsme vlastně rádi, že je dokážeme ovládat aspoň těmi tlačítky – a i s tím někdy bojujeme. Kdybychom se najednou ocitli ve středověku, obyčejný člověk bez specializovaného vzdělání by nedokázal vyrobit ani jednoduché dynamo, natož třeba počítač, automatickou pračku nebo myčku na nádobí.
Jenže je tu taky jeden podstatný háček. Základna lidského vědění se od roku 1900 tak neuvěřitelně rozšířila, že žádný mozek na světě nedokáže obsáhnout fungování všeho, od mikročipů přes LED technologie až třeba po jaderný reaktor. Kdybychom se měli vrátit k ideálu roku 1900 a dokonale rozumět každému mechanismu, který používáme, lidstvo by to ve skutečnosti brzdilo v pokroku.
Vyměnili jsme totiž individuální hloubku vědění za kolektivní efektivitu. Tím, že jsme přijali premisu, že nemusíme rozumět každé části přístroje a stačí ho jen umět používat, jsme odemkli potenciál nejen vyrobit společně věci, o kterých se našim předkům ani nesnilo, ale taky umožnit jejich užívání všem.
Stálo to za to?
Zdroj: Rachel Plotnik, JSTOR, Medium
Video, které jste mohli minout: Zázračné slůně Linh Mai opustila matka, vychovává ji „teta“. Zoo doufá, že získá fanoušky
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
