Černobyl krutě pozabíjel tisíce lidí. Podívejte se, jak likvidátoři ručně čistili jadernou elektrárnu
Záběry mužů v ochranných oblecích a s maskami, kteří s lopatou v ruce běží na střechu jaderné elektrárny, odkud shazují radioaktivní materiál, patří k nejznámějším a také nejintenzivnějším připomínkám černobylské katastrofy. Kdo byli odvážlivci, díky nimž se podařilo následky černobylské havárie zvládnout, a jaký byl jejich osud?
V noci z 25. na 26. dubna 1986 přesně v 1 hodinu 23 minut a 42 vteřin situace ve 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny totálně vymkla kontrole. Během nepodařeného bezpečnostního testu výkon reaktoru konstruovaného na 1000 MW za pouhé čtyři sekundy prudce vzrostl na 30 000 MW a celý blok se začal tavit. Následovala mohutná exploze, v důsledku které 2 000 tun těžký kryt reaktoru vyletěl několik desítek metrů do vzduchu. Největší noční můra všech jaderných inženýrů se stala skutečností. Podívejte se, jak kritické okamžiky zpracovali tvůrci dokumentu Černobyl: Utopie v plamenech na Prima ZOOM:
Zaměstnanci a hasiči
Noční směna v elektrárně měla najednou plné ruce práce. Přímo v důsledku exploze zemřel jeden člověk, všem ale hrozila radiace sálající z roztrženého reaktoru a z úlomků paliva a grafitu rozptýlených do okolí.
Jako první na místo ještě v noci dorazili hasiči z Pripjati. Na místě se jim naskytl apokalyptický pohled. Budova reaktoru čtvrtého bloku byla rozmetána na kusy, střecha prakticky zmizela. Ze střechy sousední turbínové haly, v níž byly umístěny turbíny a generátory, šlehaly plameny. Hasiči šlapali v roztaveném grafitu, který považovali za dehet. Už po půl hodině začali někteří z nich ztrácet vědomí.
Přečtěte si také: S lopatou proti atomu: V Černobylu se nikdo nechránil, oblečení a výstroj zářily dlouho poté
Přesto následující den ráno přišla do elektrárny ranní směna, asi 3000 lidí. Nikdo z nich netušil, jaký je rozsah škod ani jaká je úroveň radiace. I proto během prvních čtyř měsíců zemřelo na radiaci 28 zaměstnanců a hasičů, u dalších 106 pracovníků se rozvinula akutní nemoc z ozáření.
Likvidátoři
Sovětské vedení reagovalo pomalu a neochotně. Systém, v němž si každý kryl záda, nechtěl připustit, že by mohl sovětský reaktor vybuchnout. Když pak bylo jasné, co se vlastně stalo, nastoupila další sovětská „superschopnost“ – na místo havárie byly vyslány statisíce takzvaných likvidátorů, většinou vojáků základní služby, aby často jen v běžných uniformách a s bavlněnými rouškami kontaminované okolí elektrárny vyčistili.
Jak můžete vidět v dokumentu Černobyl: Utopie v plamenech v neděli večer na Prima ZOOM, o něco lepší vybavení dostali muži pověření vyčištěním střechy sousedního třetího bloku a turbínové haly elektrárny, kam dopadly tuny kontaminovaných trosek a grafitu. Tito elitní likvidátoři měli ochranu proti alfa a beta záření a také zástěry z olova, které je měly chránit před smrtícím gama zářením.
Jejich největší ochranou byl ale časový limit – během 90 sekund museli doběhnout k troskám, nabrat je na lopatu a hodit je ze střechy. Delší pobyt v zamořeném prostředí s radiací 10 000-20 000 rentgenů za hodinu by znamenal jistou smrt. A přestože měli likvidátoři na střechách lepší vybavení, stále dostávali extrémní, někdy smrtelné dávky radiace a jejich vybavení muselo být po jednom použití kvůli kontaminaci vyhozeno.
Ne každý ale byl tak důsledný. „Vrátili jsme se domů. Všechno jsem ze sebe svlékl, všechny šaty, v kterých jsem tam byl, a hodil to do odpadků. Lodičku jsem věnoval malému synkovi. Moc mě o ni prosil. Nesundal ji z hlavy. Za dva roky mu stanovili diagnózu: mozkový nádor,“ svěřil se jeden z likvidátorů běloruské spisovatelce a nositelce Nobelovy ceny za literaturu Světlaně Alexijevičové. Podle ní je jen v Bělorusku v seznamech likvidátorů uvedeno 115 493 lidí, přičemž v letech 1990-2003 zemřelo 8553 z nich, tedy dva denně. Celkový počet likvidátorů přitom dosahoval až 600 000.
Mohlo by vás také zajímat: OBRAZEM: Dny před černobylskou havárií. Pripjať byla výkladní skříní SSSR, teď je městem duchů
Horníci a stavitelé metra
Vedle likvidátorů sehráli specifickou roli stavitelé metra a horníci dovezení na místo havárie po stovkách z celého Sovětského svazu. Ručně, jen s pomocí lopat, hloubili 150 metrů od zničeného jádra reaktoru tunel, který měl pomoci snížit teplotu tisíců tun radioaktivního materiálu a zabránit jeho protečení pod reaktor. V šachtě bylo zpočátku čisto, postupem času se ale dovnitř nanosilo radioaktivní bahno. Horníci zde přitom kvůli horku pracovali téměř nazí.
Po týdnech úmorné práce v kontaminovaném prostředí se ukázalo, že to vše bylo zbytečné. Šachta nebyla potřebná, betonové základy reaktoru protečení koria, jak se radioaktivní tavenina nazývá, zabránily. Šlo o další z mnoha špatných rozhodnutí, které nikdo nekonzultoval s odborníky.
Zdroj: S. Alexijevičová: Modlitba za Černobyl, Praha 2017, Chernobyl Gallery
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
