Proč jsme závislí na chatování?

Formy komunikace se v posledních dekádách razantně proměnily. Nástup mobilních telefonů otevřel možnost komunikace v terénu a všichni jsme se stali poměrně snadno dosažitelní. Jenže srovnatelnou změnou bylo rozšíření smartphonů, kterými se povaha výměny informací mezi lidmi transformovala stejně výrazně; dnes totiž většina z nás mnohem více píše než mluví. Telefony využíváme hlavně k chatování, ať už pomocí zastarávajících SMS, či skrze moderní chatovací platformy jako Messenger, WhatsApp, Viber, Snapchat a další. Zavoláme si s někým možná jednou denně, ale rozepsaných konverzací máme neustále tucet. Co je na chatování tak přitažlivého?

Moderní aplikace

Izraelsko-americký spisovatel Nir Eyal se tímhle tématem zabýval i ve své knize zaměřené na to, jak moderní technologie pomáhají budovat zvyky. Chatování je toho typickým příkladem. Eyal charakterizuje čtyři fáze, které u sociálních sítí a chatovacích platforem tak dobře známe: spouštěč, akce, odměna, investice. Tahle rétorika částečně připomíná proces učení u subjektivních behavioristů Johna Dollarda a Neala Millera, kteří důležitost spouštěcího podnětu i následné odměny utvrzující subjekt o správnosti daného chování postulovali už ve 40. letech minulého století.

Upravená Eyalova verze však na naše současné chování platí o něco konkrétněji. O čem se tedy bavíme? Spouštěč může být vnitřní či vnější. Jako vnější spouštěč poslouží třeba tlačítko „klikněte sem“ či notifikace, když nám náš kamarád pošle zprávu. Vnitřní se odvíjí od naší vlastní potřeby či emoce. Když se cítíme osaměle, jdeme se podívat na Facebook nebo někomu ze svých kontaktů napíšeme. Všechny úspěšné produkty v nás postupem času probouzejí vnitřní spouštěče tak, aby těch vnějších už nebylo potřeba – tedy abychom nebyli zvyklí čekat, až nám někdo napíše, nýbrž abychom mu sami napsali jako první.

Chatujeme pro odměnu

Pak nastává akce. Ta je definována jako nejjednodušší čin vyvolaný spouštěčem, který následně povede k odměně. V případě chatovacích aplikací nemůže být akce už snadnější – prostě klikneme na notifikaci či ikonu. Vzápětí následuje odměna, tedy naplnění prvotní potřeby plus touha být odměněn i v budoucnu. I tady navazujeme na klasickou práci o učení, totiž proces operantního podmiňování od B. F. Skinnera. Ta je ještě o pár let starší než zmíněné poznatky Dollarda a Millera a představila stále nevyvrácenou teorii, že nejvíce nás motivuje odměna, kterou nedostaneme pokaždé, nýbrž pouze někdy (a přitom samozřejmě nevíme kdy). To nás nutí zkoušet danou činnost stále častěji, tak moc je nejistá odměna lákavá. Na tomto principu pracují třeba výherní automaty. Odměnou v případě sociálních sítí je nejčastěji překvapení, naplnění naší zvědavosti. Nevíme, co nám kdo píše, případně co nám může sdělit. Dozvíme se něco nového, zajímavou a užitečnou informaci? Nebo nám komunikační protějšek napíše něco pěkného, co nás sice neobohatí, ale aspoň potěší? Těžko říct; občas to vyjde, občas ne. A o to víc to chceme.

A pokud nás všechen tento obsah baví, rozhodneme se do platformy investovat: přidáme si známé kontakty jako přátele, nastavíme si oblíbené smajlíky, uložíme si nejlepší fotky. Každou takovou investicí se zvyšuje šance, že aplikaci použijeme znovu, protože přece tu vykonanou práci nezahodíme. A tím se dostáváme na konec; jsme chyceni. Jedna reakce vyvolá další a než se nadějeme, chatujeme o sto šest. Dobře navržené produkty, mezi které se chatovací aplikace rozhodně řadí, nás dokážou zaháčkovat a vybudovat zvyky. Přitom k tomu stačí „jen“ chytré využití více než půl století známých psychologických poznatků.

Text: MS