Poručíme větru, dešti a ... pšenici

Klasy pšenice Zdroj: Bluemoose

Soudruh Stalin se rozhodl vymýtit hlad v Rusku tím, že se pomocí soudruha Lysenka pustil do převýchovy pšenice. Aneb slepé uličky vědy.

Tento článek byl původně plánován na 1. dubna, jenže pak redakci došlo, že by sovětská jarovizace pšenice mohla být považována za aprílový vtip a nikoliv za smutně reálný fakt.

J. V. Stalin může být považován za leckoho. Za vojevůdce, který zásadním způsobem ovlivnil dějiny 20. století, za loupežníka, který se podílel na vyloupení banky, za paranoidního politika, který hromadně podepisoval rozsudky smrti, za dokonalého manipulátora… ale málokdo by jej označil za biologa.

Jak popřít Darwina

V nejhruběji zjednodušeném shrnutí lze Darwinův vývoj druhů popsat jako postupnou přeměnu jednoho druhu v jiný metodou postupných kroků, dnes už popisovaných i na základě molekulárních analýz DNA. Z toho ale vyplývá, že je nemožné, aby se skokově druhy měly jeden v druhý, hotový. Tedy, aby se kupříkladu ze slepičího vejce vylíhla kachna. Zní to jako nesmysl, ale Stalinem podporovaný „vědec“ Trofim Děnisovič Lysenko tvrdil, že kukačka vzniká z pěnice. A nejednalo se o vtip, nýbrž vážně vznesený názor prezentovaný na odborných konferencích. Historik vědy Valery Soyfer v knize Rudá biologie představuje hned několik v SSSR „odborně prezentovaných“ názorů podobného kalibru a onen „kukaččí“ slyšel na vlastní uši ve velkém biologickém přednáškovém sále Biologicko-pedologické fakulty Moskevské státní Lomonosovy univerzity. Jak to Lysenko myslel? Jeho vysvětlení znělo prozaicky.

Líné kukačky

Podle něj líné kukačky snášení vejce do hnízda pěnic (až dosud je to správně) čímž nutí chudáky pěnice sedět na všech vejcích „kukaččím“ způsobem, díky čemuž se ze všech vajíček vylíhnou kukačky. Logickou otázku, jak je potom možné, že pěnice nezačínají na úkor kukaček ubývat (takto oklamané pěnice by neměly vlastní potomstvo, ale naopak by v ekosystému šířily kukačky, které by dál parazitovaly na dalších pěnicích) už nikdo nepoložil. Něco takového totiž v prostoru a čase, kterému velel „Koba“ Stalin nebylo příliš bezpečné. Lysenko totiž patřil mezi Stalinovy oblíbence.

Podle jiných sovětských expertů tvoří slunečnice svůj vlastní plevel – zárazu, F. S. Filipenko „zjistil“ že jedny druhy eukalyptů rodí jiné zemědělští odborníci zjistili, že v poli pšenice se „rodí“ koukol, přičemž nikdo nepřipustil možnost kontaminace osiva semeny jiných druhů či jejich „nalétnutí“ z okolí. V té době se totiž zrušila kontrolu osevního materiálu a zapříčinili znečištění osiva plevelem v neobvykle rozsáhlém měřítku. Hned několik sovětských agrotechniků „našli zrna žita v klasech pšenice“.

Kouzlo jarovizace aneb Stalin potřebuje pšenici

V Sovětském svazu byl v období stalinismu dlouhodobě nedostatek kvalitního zrní (pomiňme Stalinem záměrně vyvolaný hladomor na Ukrajině 1932–1933 ) a pokud by někdo přišel z jednoduchým, ale účinným způsobem, jak zvýšit produktivitu pšeničných lánů, mohl by mít otevřenou cestu nejen k penězům, ale i slávě a akademickým titulům bez ohledu na cokoliv. T. D. Lysenko tvrdil, že dokáže během několika máloletého cyklu „převychovat“, tedy přetvořit jarní pšenici v ozimou. Co se skrývá pod veřejnosti neznámým termínem „jarovizace“? Metoda spočívá v tom, že namáčením a zchlazováním naklíčených semen lze údajně z letních plodin získat ozimé, a tak výrazně zvýšit výnosy. Lysenkovi se dokonce povedlo založit a vydávat časopis s názvem Jarovizace.

„Pšenice se pěstuje ve dvou růstových formách – ozimé a jarní. Ozimá se seje na podzim, kdy vyklíčí a vytvoří rostliny s přízemními listy. Ty zůstávají ve vegetativní fázi, netvoří květní orgány a jsou schopny překonat působení mrazu, ledu či sněhové vrstvy. Na jaře, s oteplením a prodlužujícím se dnem, přecházejí do reprodukční fáze a vytvářejí květenství – klas. Jařiny se sejí na jaře a rychle přecházejí do reprodukční fáze. Rozdíl spočívá v tom, že ozimá forma pšenice musí projít stadiem jarovizace (několikatýdenního vystavení chladu) během zimy, jinak na jaře nekvete. Naopak jarní forma vysetá na podzim stačí přejít do kvetení a je poškozena zimními stresy. Rostliny ozimů mají na jaře náskok v růstu a tvorbě hmoty, dříve nastupují do kvetení i sklizně. Jařiny umožňují práce se setím přeložit na jaro, nehrozí jim poškození v zimě, kvetou a sklízejí se často později a pomohou rozložit dobu sklizně,“ píše Ilja Tom Prášil v časopise Vesmír. Jenže není možné, jak tvrdil Lysenko, udělat „převýchovou“ z ozimé pšenice jařinou či naopak. Lysenko přišel dokonce s návrhem zasypávat ovocné stromy sněhem, aby bylo dosaženo jarovizace, tedy předčasného kvetení a sklízení plodů, u jabloní a hrušní.

Riziko politizace vědy

„Ústřední výbor žádá mrazuvzdornou pšenici pro Sibiř? My to zvládneme za tři roky! Rychle, jednoduše, zadarmo. Lysenko dostal volnou ruku a zahájil velkolepé pokusy v zemědělství, které byly založeny buď na anekdotických, špatně doložených výsledcích, nebo jen na prostém nápadu. Uskutečňoval je na obrovských rozlohách a se zapojením tisíců lidí. Pologramotní vystrašení předsedové nedávno založených kolchozů vyplňovali dotazníky a předem věděli, co se od nich čeká – vždyť neúspěch by znamenal, že se dopustili sabotáže! Lysenko dotazníky vyhodnotil a začal do světa vytrubovat úspěchy mičurinské biologie. Po 2–3 letech bylo jasné, že přírůstek úrody za cenu ohromných nákladů s tím spojených nestojí. Akce se v tichosti odtroubila, ale dalších 30 let se na ni v učebnicích pěly ódy. Tento stereotyp se opakoval např. u jarovizace ozimní a posléze jarní (!) pšenice, letní výsadby brambor a cukrovky nebo zvyšování tučnosti mléka,“ udává ve Vesmíru další příklady Anton Markoš. Právě ono padělání výsledků bylo extrémní chybou, neboť než se po létech ukázalo, že metoda nejen že nefunguje, ale je zcela mimo vědeckou realitu, došlo z osetých ploch k brutálnímu snížení výnosů.

Není ani tak chybou, že šlo o slepou cestičku vědy, ostatně na nich a jejich ověřování a eliminování je věda postavená. Jde o její zpolitizování, kdy se do čela vědeckých ústavů dostali nevzdělanci jen za základě vůdcových sympatií, což přiznejme si, nejen že vědu neposune kupředu, ale vědci napadající mylné představy, nebo dožadující se důkazů, riskují kariéru a v Sovětském svazu i život. Tady šlo navíc o životy jiným. Tím, že se Lysenko snažil zavést zcela dostatečně vědecky neodzkoušenou metody do plošné praxe, způsobil na „jarovizovaných“ plochách jarní pšenice neúrodu.

Text: Topi Pigula