Největší námořní katastrofa v dějinách začala u piva a televize. Zahynuly tisíce lidí

Doña Paz se spolu s tankerem MT Vector stala protagonistou katastrofy, při níž přišly o život přes 4 tisíce lidí. Jde tak o nejhorší civilní námořní katastrofu vůbec. Co do počtu obětí ji překonává jen potopení nacistické osobní lodi Wilhelm Gustloff, ovšem v onom případě šlo o vojenskou loď, která se stala cílem sovětské ponorky na konci druhé světové války.

Pasažérský trajekt Doña Paz byl postaven v Japonsku v roce 1963. Na vodu jej spustili na konci dubna 1963 v loděnicích v Hirošimě pod původním jménem Himejuri Maru. Jeho kapacita činila 608 pasažérů a po dalších 12 let brázdil na pravidelných linkách japonské výsostné vody. V roce 1975 byl prodán na Filipíny a stal se součástí flotily filipínské společnosti Sulpicio Lines. Nejdříve dostal nové jméno Don Sulpicio, jež se záhy změnilo na Doña Paz. U filipínského dopravce se kapacita lodi o výtlaku 2600 tun a délce 93 metrů zvýšila na 1518 pasažérů.

Přetížená loď pod filipínskou vlajkou

Osud lodě Doña Paz se začal naplňovat 20. prosince 1987, když o půl sedmé ráno vyrazila z města Tacloban na ostrově Leyte směr hlavní město Manila. Doña Paz obsluhovala pravidelnou linku na trase Manila, Tacloban, Catbalogan, Manila dvakrát týdně. Zajímavé také je, že měsíc před osudnou plavbou loď absolvovala opravy v suchém doku. Do Manily měla po zastávce v Catbaloganu na ostrově Samar dorazit ve čtyři hodiny ráno druhého dne.

Podle seznamu pasažérů mělo lodní lístek, a tudíž bylo na palubě, 1493 cestujících, posádku pak oficiálně tvořilo 53 lidí. Jenže přeživší svědkové bezprostředně po tragédii tvrdili, že na palubě bylo mnohem více lidí, než uváděly oficiální seznamy. Tehdy totiž panovala u filipínských dopravců běžná praxe přetěžování lodí načerno převáženými pasažéry, kteří ale za cestu museli zaplatit. Dopravci takto získané peníze nikde neuváděli, a tudíž z nich neodváděli ani žádné poplatky. Část těchto peněz skončila i v kapsách posádek, které ilegálně na lodě pouštěly cestující, takže v konečném důsledku nikdo neměl skutečný přehled, kolik lidí na palubě opravdu je.

Stejně tak tomu bylo i onoho 20. prosince v případě trajektu Doña Paz. Přeživší po tragédii líčili, jak cestující seděli a leželi na chodbách nebo skládacích lehátkách na otevřené palubě. V seznamech cestujících nebyly ani děti mladší 4 let, které neplatily jízdné. Ve večerních hodinách Doña Paz proplouval úžinou Tablas a blížil se k ostrovu Marinduque. Moře bylo mírně zvlněné, ale počasí bylo příznivé, stejně jako dohlednost. Přesto ale došlo ke katastrofě. Několik kilometrů od pobřeží ostrova Mindoro ve 22:30 narazil do levoboku trajektu Doña Paz tanker MT Vector.

V té době posádka trajektu popíjela pivo a koukala na televizi v lodní klubovně, zatímco kapitán si v kajutě pouštěl film na svém videopřehrávači. Blížící se tanker nezaznamenali ani cestující, naprostá většina z nich totiž spala. Šestisettunový tanker Vector vezl skoro 9 tisíc barelů benzínu a dalších ropných produktů z přístavu Bataan do Masbate, přičemž na palubě měl posádku o třinácti mužích, kteří také z větší části spali.

Trajekt v ohnivém pekle

Náraz rozpoutal peklo. Z rozbitých barelů se vylil benzín a další hořlavé látky, ty se dostaly jak na hladinu moře, tak i na palubu trajektu. Okamžitě přišla série výbuchů, s nimiž se začaly šířit bleskovou rychlostí vražedné plameny. Na trajektu vypukla panika, lidé nevěděli, kam mají utéct, plameny byly nejen na lodi, ale i na hladině kolem lodí. Posádka trajektu absolutně selhala, propadla taktéž panice, tudíž nikdo neorganizoval evakuaci a spouštění záchranných člunů.

Vrcholem bylo, že nebyl vyslán ani nouzový signál a žádost o pomoc – jednoduše proto, že na palubě nebyla žádná radiostanice. Záchranné vesty byly zamčené ve svých schránkách, takže se k nim nemohl nikdo dostat. Ti, kteří neuhořeli na palubě, skákali přímo do vody mezi hořící trosky i těla a snažili se mezi plameny prokličkovat co nejdále od místa srážky.

Co se na místě tragédie dělo, dokresluje fakt, že z více než 4 tisíc pasažérů trajektu přežilo ohnivé inferno je 24 lidí, z 13členné posádky Vectoru vyvázli jen dva muži. K tomu přispělo i to, že nikdo nevyslal nouzový signál. Filipínské úřady se tak o tragédii dozvěděly až osm hodin po srážce a záchranná operace se rozběhla až za dalších osm hodin. Mezi tím se potopil Doña Paz, který hořící vydržel na hladině ještě dvě hodiny, o další dvě hodiny později se hladina uzavřela i nad Vectorem. Obě lodě pak spočinuly v hloubce 545 m pod hladinou úžiny Tablas, kde se to jen hemží žraloky.

Srážku lodí přežil každý padesátý

Když záchranáři dorazili na místo srážky, z vody vytáhli jen 26 přeživších, mnozí z nich však utrpěli popáleniny, když skočili do vody s hořícím benzínem. Ostatní zůstali uvězněni v potápějících se lodích nebo se utopili, udusili, uhořeli či se o ně postarali žraloci. Příznačné bylo, že ihned po tragédii rejdařství Sulpicio Lines tvrdilo, že na palubě bylo „jen“ 1493 cestujících a 60 členů posádky. O tři dny později upřesnilo počet pasažérů na 1583 a 58 členů posádky.

Jenže ti, kdo přežili, a rovněž i pozůstalí po obětech ihned obvinili rejdařství ze lži a tvrdili, že na palubě trajektu bylo třikrát až čtyřikrát více lidí než na oficiálních seznamech. Jejich tvrzení podpořil i fakt, že z 21 těl, která se podařilo vylovit z vody a identifikovat, jen jedna osoba byla zapsána v oficiálním seznamu cestujících. Navíc z 24 přeživších, kteří cestovali na trajektu, jich bylo na seznamu jen pět. Postupně se oficiální počet obětí vyšplhal na číslo 1749, ovšem pozdější vyšetřování a výzkumy shromáždily jména 4341 mrtvých a nezvěstných.

Kdo za to mohl za srážku obou lodí?

Vyšetřování také ukázalo, že v době srážky byl na můstku trajektu pouze jeden důstojník, ostatní popíjeli u televize a kapitán, jak již bylo řečeno, sledoval video ve své kajutě. Vyšetřovací komise také odhalila, že společnost Caltex, do jejíž flotily tanker Vector patřil, jej provozovala bez platné licence a posádka neměla pro plavbu na tankeru potřebnou kvalifikaci. Rejdařství Sulpicio Lines se pokusilo krátce po katastrofě uplatit pozůstalé a postižené menším odškodněním výměnou za to, že společnost nezažalují. Nicméně ti to odmítli a žaloby podali na obě společnosti.

Vyšetřování i soudní projednávání se neuvěřitelně táhly, nejvyšší filipínský soud až v roce 1999 rozhodl, že za tragédii může majitel tankeru. Nicméně různé zvraty v rozhodnutích soudů i nejasnosti ve vyšetřování způsobovaly a dodnes způsobují přeživším i pozůstalým frustraci a přiváděly je do zoufalství. Posádka Vectoru sice byla označena za viníka a Caltex měl podle původních rozhodnutí vyplatit odškodnění obětem a příbuzným, nicméně dodnes nebyla tato záležitost dotažena do konce. Mnozí tak po mnoha letech nakonec přistoupili na směšné částky, které jim soudy jako kompenzaci přiznaly.

Prokleté filipínské rejdařství

Není bez zajímavosti, že od srážky trajektu Doña Paz a tankeru Vector figuruje jméno rejdařství Sulpicio Lines u dalších námořních katastrof. Už v říjnu 1988 se potopil trajekt Doña Marily, o život přišlo 150 lidí, v prosinci 1990 šel ke dnu trajekt Boholana Princess, tehdy oficiálně nikdo nezemřel. V září 1998 se hladina zavřela nad trajektem Princess of the Orient, o život přišlo 150 lidí, a o deset let později skončil na dně moře Princess of the Stars a s ním dalších 800 lidí.

Majitelé tohoto povedeného rejdařství vyřešili problém se svou pověstí po svém, v roce 2010 jej přejmenovali na Philippines Span Asia Carrier Corp. Pokud si tedy budete chtít udělat výlet po moři mezi filipínskými ostrovy, vybírejte si dopravce velmi pečlivě.

Zdroj: Safety4Sea