Nejhorší zaměstnání světa: čichový tester latrín

To, že defekaci, tedy kálení, doprovází puch nevábný, až odporný, víme všichni. A možná právě proto by nikdo nechtěl věnovat svůj čas testování pachů záchodů. Tedy opravdu nikdo?

Pachová analýza latrín

Udělat analýzu složení plynů z latrín a odpadových jam pomocí analyzátoru, například interferometru, je celkem jednoduché. Přístroj ukáže podíly jednotlivých složek, tedy kolik a jakých plynů je v ovzduší obsaženo a výsledek se objeví v přehledném grafu. Vysoký podíl síry, který je v latrínách a kalových jímkách obvyklý, sice naznačí, že pach bude silný a nepříjemný, ale nikdo neví, jak moc. Pro pocitové zhodnocení nezbývá než nasadit lidský nos, bez ohledu na fakt, že každý máme čich nastavený trošičku jinak. Ovšem životu nebezpečné „smrady“, kam patří například sirovodík, vnímáme jako silně nepříjemné všichni.

Uzavřené toalety zajišťující soukromí jsou v naší civilizaci běžným životním standardem. Účast na velkém sportovním utkání, letním festivalu nebo slavnosti odehrávající se pod širým nebem – od Matějské pouti po megakoncert některé „star“ –, to vše musí mít ve svém organizačním plánu započítanou i možnost důstojného vyprazdňování. Jak ale zajistit, aby biologický odpad zaváněl co nejméně? „Prvním krokem ´antismradové´ technologie je určení chemických látek zápach způsobující.

Výzkumníci při zjišťování síly zápachu odpadových jam v Africe a Indii použili jak chemicko-analytických, tak ´lidských´ metod,“ popisuje ve svém květnovém čísle časopis Discover jeden z bizarních, ale přesto důležitých výzkumů. Otevřené toalety jsou zdrojem možných nákaz na straně jedné, ovšem zároveň se v rozvojovém světě lidské fekálie stále využívají na hnojení polí. Podle autorů článku se 2,5 miliardy lidí vyprazdňuje pod otevřeným nebem a snahou některých výzkumníků je zajistit jim latríny. A to nejlépe takové, které nesmrdí a nebudou svým puchem odrazovat od používání.

Kde se bere zápach?

Co tedy stojí za záchodovým smradem? Jde zejména o „sirné sloučeniny včetně sirovodíku, methylmerkaptanu a dimethyl-mono- (di; tri ) sulfidických složek.“ Prvně jmenovaný plyn je bezbarvý, leč silně zapáchající po zkažených vejcích. Je snadno rozpustný v kapalinách včetně vody, takže není divu, že se dá najít ve fekáliích a je součástí střevních plynů. Merkaptan se zase pro svůj snadno identifikovatelný a velmi nepříjemný zápach používá mimo jiné i při testování těsnosti potrubí a byl využíván v důlních provozech k vyvolání cvičného poplachu prověřujícího připravenost lidí k evakuaci v případě skutečného úniku důlních plynů či jiných neštěstí. I on v sobě obsahuje odporně páchnoucí sirné sloučeniny.

Testováno bylo sedm odpadových jam (tedy otevřených polních latrín) ve čtyřech zemích dvou kontinentů. Jednalo se o první studii takto komplexně zaměřenou. Málokdo by chtěl být vědcem, jenž se uprostřed afrického horka naklání nad jámou plnou výkalů. Vědecká práce, to nejsou jen ochranné brýle a běloskvoucí pláště svítící v laboratoři plné nejmodernějších mikroskopů. Výsledky a praktické využití „záchodové studie“ zatím nejsou známy, ale vzdejme hold vědcům, kteří v boji za komfortnější kálení nasadili vlastní nosy. Očuchávači latrín, záchodoví soudci, zdravíme vás! Nebude to horší než pach skunka.

Text: Topi Pigula