Můžeme vrátit vláhu do Česka? Ano – když splníme tyto podmínky

Rozoráme meze – kde udělali soudruzi chybu

Voda v krajině chybí – to není ani katastrofická nadsázka, ani futuristická vize, ale po letošním létě fakt, kterého si nelze nevšimnout. Právě skončily prázdniny, ale listí na stromech hnědne a opadává, jako by byl podzimní čas v plném proudu. A právě opad listí je důkazem chybějící vláhy – stromy se zbavují respiračních orgánů, jimiž vodu ztrácejí. Proč to dělají na zimu je jasné – voda ve formě sněhu a ledu není pro strom ve využitelném stavu. Současný stav krajiny ve smyslu velkých polí a lánů se začal formovat po komunistickém puči v roce 1948, kdy se začaly znárodňovat pozemky a scelovat jednotlivá pole do lánů patřící jednotným zemědělským družstvům, čemuž „legální“ rámec dal Zákon o jednotných zemědělských družstvech (zákon č. 69/1949 Sb.) ze dne 23. února 1949. Návrh zákona o JZD se začal projednávat na ministerstvu zemědělství v prosinci 1948. Po několika menších úpravách poslanců schválilo zákon o Jednotných zemědělských družstvech 23. února 1949 Národní shromáždění. „V zájmu zajištění blahodárného rozvoje zemědělského družstevnictví a odstranění dosavadní roztříštěnosti družstevní činnosti v zemědělství jako dědictví minulosti budou zakládána na podkladě dobrovolnosti jednotná zemědělská družstva, která mají sjednotiti dosavadní různá zemědělská družstva a přinésti významný prospěch pracujícím zemědělcům.“

Podle tohoto zákona mělo JZD nahradit všechny dosavadní typy družstev s výjimkou družstva spotřebního, řemeslnického, živnostenského a bytového, a každá obec měla mít jedno. Tak byla na jednu stranu „vybuzena“ jistá soutěživost a řevnivost, ale hlavně se dalo jedno družstvo mnohem lépe kontrolovat, penalizovat a manipulovat než mnoho jednotlivých vlastníků. „Hlavním cílem komunistů při sestavování tohoto zákona bylo učinit ze svobodných rolníků ovladatelné zaměstnance, tzn. odebrat jim půdu a stroje, což se jim ve třech fázích násilně prosazované kolektivizace postupně podařilo. Zemědělec se tak stal námezdním a nejlevnějším dělníkem ve státě, který přišel o veškerá práva na vloženém pozemku,“ píše píše V. Průcha v knize Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992 . Velkostatkářům mělo být zabráněno dál pracovat „na svém“, a aby bylo sjednocování efektivnější, byla spuštěna tajná Akce Kulak mající za cíl likvidaci sedláckého stavu.

Součástí poválečného scelování, tedy odstraňování zídek, pěšin oddělující jednotlivá pole, bylo krom zakládání JZD i konfiskace pozemků patřících Němcům a nepřátelům státu. „Rozorávání mezí a polních cest mělo být vrcholem myšlenky kolektivního hospodaření v boji proti ´vesnickým boháčům´ a ostatním ´škůdcům´, kteří lpí na soukromém vlastnictvím. Při scelování zmizely tisíce hektarů přírodní vegetace, byly vykáceny desítky kilometrů stromořadí apod. Půda byla vystavena větrné i vodní erozi se všemi dalšími důsledky: poklesem bonity půdy, snižováním výnosů, znečištěním vodních zdrojů zejména dusíkatými umělými hnojivy, zanášením toků a nádrží. Scelování polí, likvidace mezí, cest i drobných sakrálních památek a s tím spojený tlak na přejmenování krajiny (likvidace pomístních názvů), to vše se výrazně promítlo nejen do podoby krajiny, ale též do charakteru venkovského společenství.“ přibližuje myšlenku komunistického postupu J. Petráň v publikaci Rolník v tradiční evropské kultuře. Protože následně „nikdo neměl nic“, mohlo v budovatelské písní zaznít: „U nás už se nehádáme kdo má větší pole lán, všichni máme ruce k práci nikdo není jenom pán."

Malý příběh, velké důsledky

Na svazích Kozího vrchu patřícího k Mojžíři (Ústí nad Labem) byla po léta malá periodická tůňka. Její voda pocházela převážně z dešťových a sněhových srážek, část přitékala z okolních svahů. Každého jara se zde rozmnožovali jak skokani hnědí, tak čolci. Minulý čas je na místě. Před několika lety poškodila těžká lesnická technika okolí, změnily se hydrologické podmínky v místě a tůň spolu se všemi na ni navázanými organismy zmizela. Od skokanů a ropuch po vážky, od vodních rostlin rostoucích skrz hladinu přes bruslařky běhající po ní až po brouky potápníky žijící ve vodním sloupci. Na jednu stranu jde o místo, které takřka nikdo neznal, nikomu nepřišlo důležité a zřejmě nikdo jeho ztráty neželel. Podobné věci se ale děly v obrovských počtech. Vysušovaly se mokřady, protože se v nich rozmnožovali komáři, meliorovaly se stovky kilometrů pozemků, aby nebyly podmáčené, a kanalizovaly řeky, aby tekly rovně. To vše odvádělo vodu z krajiny. Od obzoru k obzoru sahající lány řepky a kukuřice nejenže nejsou přirozené, ale z hlediska přirozených toků energií v krajině jde o vyloženě nebezpečnou záležitost, kterou si začínáme uvědomovat až nyní. Velké lány vyžadují velké stroje hutnící půdu, jež má o to horší schopnost přijímat vodu. Když do udusané půdy narazí lokální průtrž mračen, nedojde k promáčení půdního horizontu, ale lokální povodni. Voda steče do napřímených řek a zmizí. Nastává za poslední dobu nejhorší období sucha.

Jak se bránit suchu

„Nemáme žádnou koncepci pro krajinu a nemáme žádnou krajinnou politiku. A neexistuje v podstatě žádná koordinace těchto sektorů (ministerstev),“ říká Josef Fanta v rozhovoru pro DVTV. Ve stejném pořadu zaznělo, že hasiči letos v červenci zaznamenali 2688 požárů, což je skutečně obrovské číslo. Ministerstvo zemědělství (MZe) aktuálně vyhlašuje výzvu pro obce nebo svazky obcí na rekonstrukce, odbahnění, obnovu obecních rybníků, případně jejich výstavbu. Na stavbu rybníka může obec získat příspěvek až 10 milionů, na jeho rekonstrukci až 2 miliony korun. V praxi to jsou peníze sloužící k jedné z možností, jak udržet vodu v krajině navazující na historický prvek vesnických návesních rybníků. Žádosti bude ministerstvo přijímat od 17. 9. 2018 do 15. 1. 2019. Vybudování vodních ploch, zejména těch menších, nikoliv dalších velkých přehrad, je tím na první pohled jednodušším řešením. Nejde ale jen o vodní zdroje ve smyslu nádrží, ale i o udržení vody v půdě. Podle profesora Fanty je potřeba skončit s monokulturním pěstováním smrku a vrátit se k listnatým dřevinám. Problém smrkovým monokultur se ve vědecké obci diskutuje už desítky let, nicméně na aktuální zásadní proměnu druhové skladby sázených stromů to nevypadá. Na procházkách krajinou každý může vidět paseky zalesněné mladými smrky. Podobné to je i v otázce řepkových monokultur. Česká republika se v podílu orné půdy osázené řepkou v Evropské unii dostala na první místo. I když se neustále mluví o využití řepky jako biopaliva, tak k výrobě bionafty se využila z celkového množství v roce 2017 necelá třetina.

Pokud by se měly vrátit remízky, znamenalo by to změnit strukturu polí, rozčlenění pozemků a to by samozřejmě narazilo na odpor majitelů. Velké lány nesou velké peníze. A jak řekl bývalý český prezident, který proslul krádeží pera v přímém přenosu: „Peníze až v první řadě.“ Krajina funguje jako celek, ve vzájemném provázání půdy, vody, klimatu, hospodaření a mnoha dalších faktorů… Naše hospodaření je zcela závislé na srážkách a množství vody v krajině, což bude mít v budoucnu přímý vliv na zisky, které bude schopna krajina vyprodukovat. „Otázkou sucha se vládní činitelé zabývali už v minulosti. Žádná opatření ale z návrhů nikdy nevzešla,“ řekl před časem Václav Hlaváček, viceprezident Agrární komory ČR.

Tím jen naznačil jeden ze zásadních problémů. Málokdo pracuje s výhledem na vývoj v otázkách desítek či stovek let (století například porostou nově sázené stromy), mnohem častěji se kalkuluje s délkou volebního období nebo ziskem z příští sklizně. Letošní sucho může mít jeden velmi příznivý dopad – ukázalo, že česká krajina je suchem skutečně ohrožená a je potřeba se tímto tématem aktivně a dlouhodobě zabývat. Pokud ovšem nenastanou podzimní povodně. V tom případě se mohou okamžitě priority změnit. Přece jen řečeno slovy dramatika Friedricha Schillera, známe své „pappenheimské“ sedící v ulici Sněmovní 1. A zatímco se řeší různé migrantské a další „krize“, hladiny spodních vod dále klesají.

"Letos mi poprvé vyschla studna," posteskla si na Facebooku jedna s diskutujícíh pod postem týkající se sucha. Pokud bude klimatický zvrat pokračovat, a klimatoliogovíé varují, že bude, problemetika sucha nabude nejen aktuálních, ale i dlouhodobých rozměrů. Problém, který teprve začínáme registrovat, se měl řešit už dávno. Nicméně – řešení tu jsou, jen je potřeba vzájemné synchronicity mezi odborníky a politiky. Žízeň totiž mohou mít v budoucnu všichni.

Text: Topi Pigula