Učíme se, že lhaní je špatné, ale není to vždy pravda

Mnoho vědců věří, že lidé začali lhát jeden druhému prakticky ihned, jak vynalezli jazyk – primárně jako způsob, jak si prosadit svou. "Lhaní je velmi snadné v porovnání s ostatními způsoby získávání moci," řekla Sissela Bok, odbornice na etiku působící na Harvardově univerzitě. "Je mnohem jednodušší lhát, abyste získali něčí peníze nebo bohatství, než někoho praštit po hlavě nebo vykrást banku," citoval ji zpravodajský server BBC News.

Napříč celou lidskou historií sloužilo lhaní jako "evoluční nezbytnost, která nás chrání, abychom nepřišli k újmě", uvádí Michael Lewis, profesor pediatrie a psychiatrie Rutgersovy univerzity. To zahrnuje ochranu před stíháním, což je účel, ke kterému i v současnosti slouží lhaní mnoha lidem po celém světě. Kdo umí lhát nejlépe? Přece psychopati!

Kdybychom mohli z ničeho nic odhalit všechny lži, pak životy v zemích, kde jsou nevěra, homosexualita nebo například některé druhy víry nelegální, by se ocitly v ohrožení.

Proč lžeme?

Lhaní nám ale prospívá i v situacích, kdy je v sázce méně než vlastní život – například v práci. Kdybychom svému šéfovi řekli, co si o něm doopravdy myslíme anebo proč jsme ve skutečnosti nesplnili termín, mohli bychom být propuštěni nebo přeřazeni na nižší pozici. Lžeme také proto, abychom vypadali lépe a udrželi dojem vlastní profesionality.

"Nedávno jsem se opozdil na schůzku a řekl jsem, že metro jelo pomalu," říká Kang Lee, profesor aplikované psychologie a lidského rozvoje na Torontské univerzitě. "Ve skutečnosti mě metro nezpozdilo. Přijel jsem pozdě z vlastní viny, ale měl jsem pocit, že by pro mě profesionálně nebylo dobré, pokud by to moji kolegové zjistili. Ve světě bez lží by také bylo mnohem více poraněných citů. Většině z nás by svět bez lží zasadil okamžitou ránu do obrazu sebe sama a svého sebehodnocení," řekl Dan Ariely, profesor psychologie a behaviorální ekonomiky Dukeovy univerzity.

"Život výhradně s pravdou by přinášel upřímnější, brutálnější zpětnou vazbu o naší práci, o způsobu, jakým se oblékáme, o způsobu, jakým líbáme – o všech podobných věcech," dodal. "Člověk by si uvědomil, že mu lidé věnují mnohem méně pozornosti a že není tak důležitý a vysoce kvalifikovaný, jak si myslí, že je."

Na druhou stranu by nám naprosto upřímná zpětná vazba dala šanci na vlastní rozvoj, zlepšení a další učení. Ale jestli by to za to stálo, tím si Ariely není jistý.

Rány zasazované našemu sebevědomí by začaly prakticky okamžitě, jak bychom se naučili mluvit, což by nepředvídatelným způsobem poznamenalo rozvoj dítěte. "Představte si, jak za vámi přijde dítě a řekne: 'Mami, tati, hele, co jsem nakreslil!'" a vy odpovíte: "'Je to příšerné'," uvedl Lee.

"Negativní dopad by byl okamžitý." A ztratila by se také část nevinnosti dětství, včetně kouzelné víry v Ježíška nebo čerta s Mikulášem. Namísto toho by byly děti vzhledem ke zvyku klást příliš mnoho zvídavých otázek vystaveny už v rané fázi života drsné životní realitě, což by nemusela nutně být dobrá věc.

Lžeme dětem? Ano

"Existuje spousta věcí, které by děti nepochopily, pokud by se o nich dozvěděly," řekl Paul Ekman, profesor psychologie Kalifornské univerzity v San Franciscu. "Všechno utajování skutečnosti před dětmi ze strany rodičů není ze zlé vůle."

Samy děti se učí sociální hodnotu lhaní už od velmi mladého věku. "Maminka třeba řekne dítěti: 'Poslyš, babička ti dá dárek na chanuku. Musíš jí říct, že se ti líbí, jinak ji to bude mrzet'," uvedl Lewis.

Do věku tří nebo čtyř let už podle studií mnoho dětí zvládá umění zdvořilých lží. Během experimentů také Lewis zjistil, že čím inteligentnější a citově vyzrálejší dítě je, tím pravděpodobnější je, že zalže, když se podívá na hračku, na kterou mělo zakázáno se podívat.

Text: ČTK