Krutý experiment s dvojčaty zničil spoustu životů. Jeho výsledky přinesly další problémy

Před časem jsme psali o dokumentu Tři blízcí neznámí, který sledoval životní příběh trojčat vyrůstajících zcela odděleně. Experimentování se sourozenci se během 20. století opakovalo – snaha zjistit odpověď na odvěkou otázku, zdali za finální podobu našeho zevnějšku i psychiky zodpovídá spíše výchova, či geny, byla pro leckteré neetické vědce až příliš silná.

To platí i pro jednovaječná dvojčata rozdělená během kojeneckého věku v rámci kontroverzního amerického experimentu v 60. letech. Podílela se na něm známá adopční agentura Louise Wise Services, jež v této době záměrně oddělila zhruba desítku dvojčat – a také jedna trojčata, jimiž se zabýval zmíněný snímek. Medializování právě jejich příběhu v roce 1980, kdy se o existenci dalších sourozenců dozvěděli, přilákalo k agentuře a jejím praktikám pozornost – a snad ani není třeba dodávat, že tento krok ve zdánlivém zájmu vědy byl samotnými oddělenými sourozenci kritizován, neboť tito lidé přišli o možnost vyrůstat s tím nejbližším, a to nejen co se genetické výbavy týče.

Odpovědi díky dvojčatům

To je případ i sester Kathy Seckler a Lori Pritzl. Poprvé se setkaly v roce 1977, kdy jim oběma bylo 16 let. Přestože adoptivní rodiče každé z nich už nějakou dobu věděli, že někde relativně nedaleko žije i její sestra, uchovali to v tajnosti. Rodiny totiž od sebe bydlely pouhých pár desítek kilometrů, takže si řada společných známých v průběhu let dokonce povšimla neopomenutelné podobnosti mezi oběma dívkami – přesto se toto tajemství podařilo udržet relativně dlouho. Když se však sestry potkaly, byly si podobné nejen vzhledově, ale třeba i zlozvykem kouření či uměleckými zájmy.

Výzkumníci spolupracující s agenturou Louise Wise Services chtěli tímto nekompromisním pokusem přijít na roli genetiky v lidském vývoji. Dříve v historii totiž k záměrnému rozdělení dvojčat nedošlo, a tak bylo možné veškeré rozdíly sledovat pouze zpětně – tedy poté, co se náhodně nalezená dvojčata potkala. V tomto případě však byli potenciální adoptivní rodiče vystaveni tlaku, že se jejich vysněné dítě musí účastnit studie týkající se dětského vývoje – v opačném případě by byla adopce v ohrožení. Ba co víc, tito rodiče ani nebyli informováni o tom, že jejich adoptivní dítě má sourozence; někteří se to náhodou dozvěděli později, jiní nikoli.

Nesmyslný projekt

Ani výběr těchto adoptivních rodičů však nebyl náhodný – výzkumníci, z nichž většina se k projektu později příliš nehlásila, si dali záležet na tom, aby vytvořili co nejpřehlednější podmínky pro svou studii. To se však zdaleka nepovedlo: Během 70. let se totiž v USA měnily podmínky, za nichž mohly být takové experimenty prováděny, a rodiče nově museli podepsat informovaný souhlas. Řada z nich to odmítla, jiní vyjádřili obavy ohledně psychických důsledků takového zahrávání si s osudem.

Projekt byl stále hůře financován a navíc se zvyšovalo riziko, že se oddělení sourozenci náhodně potkají – všichni totiž bydleli v newyorské oblasti. Výzkum pod vedením Petera Neubauera a Violy Bernard navíc neměl čitelný design, což vedlo ke sběru mnoha dat, jež následně nešlo smysluplně využít. Oddělena dokonce byla i některá dvojvaječná dvojčata, jež by mohla ve výzkumu posloužit jako kontrolní skupina – ale ani s tím se systematicky nepracovalo.

Po mnoha peripetiích se nakonec nepovedlo žádné výsledky tohoto výzkumu publikovat. Neubauer v roce 1990 požádal o uzamčení sesbíraných dat v archivech Yaleovy univerzity. Zní až ironicky, že kvůli ochraně osobních údajů nesmějí být zpřístupněny dříve než v roce 2065. A není samozřejmě jisté, nakolik bude eticky správné (a smysluplné), aby je další generace výzkumníků zpracovávaly. V každém případě se tedy jedná o tragickou ukázku nefunkčního a nezodpovědného vědeckého přístupu, který nejen nepřinesl poznání, ale dokonce zapříčinil ničení lidských životů.

ZDROJ: BBC