Za nevěru může dědičnost! Prokázala to velká studie na dvojčatech

Sklony k promiskuitě jsou zřejmě zapsány v DNA, avšak sexuální chování podle vědců neurčuje pouze soubor genetických faktorů. Svou roli sehrávají i faktory biologické, kulturní, historické, psychologické a náboženské. V mnoha studiích se vědci snaží dát odpověď na to, proč má někdo větší sklon ke zradě partnera. V jedné věci se přitom shodují: nejde jen o psychologii. Ten, kdo zrazuje, to činí alespoň zčásti proto, že to má uvedeno ve své DNA, napsal italský list La Repubblica.

O možnosti, že existují "geny zrady", se zmiňuje studie australské Queenslandské univerzity. Tuto hypotézu převzaly další studie, které analyzovali experti na 23. kongresu Evropské psychiatrické asociace (EPA) ve Vídni. Ohledně koncepce geneticky podmíněné nevěry jsou odborníci opatrní.

Psychologie nevěry je zbytečná, máme to v genech

"Nyní jde pouze o hypotézu, kterou je třeba prověřit, rozhodně nejde o nic takového, co by se mohlo stát pro chronické nevěrníky jakýmsi alibi," upozorňuje Marcel Waldinger z nizozemské Utrechtské univerzity. Nicméně dodává:"Čistě psychologický přístup k otázce nevěry už není možný, protože se objevila nová vědecká data vypovídající o vlivu neurobiologických a genetických faktorů."

TIP: Zajímá vás, co dělají ruské ženy, když se chtějí provdat? Pusťte si dokument Žena na konci světa online na Prima ZOOM.

"Četné studie naznačují, že některé osoby mohou být vnímavější ke druhým v hledání nových zážitků v lásce,"vysvětluje Richard Balon z Waynské státní univerzity v Detroitu, který na vídeňském summitu hovořil na téma, zda je nevěra normální nebo patologický jev. Expert se odvolával na několik prací, z nichž jedna byla publikována v časopise Plos One. Naznačuje se v nich, že za sklony k nevěře či zradě možná může genetické uspořádání systémů dopaminu a oxytocinu.

Nikoli náhodnou jsou tyto neurotransmitery považovány za hormon radosti, odměny, touhy po nových emocích (souvisí se zamilovaností, ale také s konzumací drog a potravin, jako je čokoláda nebo pizza), pokud jde o dopamin. Pokud jde o oxytocin, ten je považován za hormon lásky, věrnosti a důvěry. Předpokládá se tudíž, že variabilita v genech, které regulují uvolňování těchto hormonů, může vytvářet dispozice k různému sexuálnímu chování.

Důkazy na dvojčatech

Studie, které ukazují, že sklony k promiskuitě je třeba hledat i v genetické výbavě, byly realizovány i na jednovaječných dvojčatech, mužích i ženách. Vědci dospěli k závěru, že v případě stejné DNA jsou zřejmě velmi podobné předpoklady k nevěře. "Ovšem hlavní problém tkví v tom, že vést vědecké studie o zradě je obtížné. Je málo těch, kdo jsou ochotni připustit, že mají mimo svůj partnerský vztah ještě další poměr, takže je těžké dospět ke statisticky průkazným výsledkům. Můžeme říci, že tady jsou některé náznaky o možném vztahu mezi geny a nevěrou, ale je třeba je hlouběji osvětlit," konstatovali Balon a Waldinger.

"Připomeňme, že geny nefungují bez prostředí. Sexuální chování určuje soubor genetických, biologických, kulturních, historických, psychologických a náboženských faktorů," říká Balon. "Existuje nejméně 50 odstínů šedi," dodává a zdůrazňuje, že velcí savci nemusejí být nutně monogamní, včetně člověka v některých kulturách, jako je muslimská či mormonská. Ve zvyku mít více partnerů se může skrývat biologická potřeba "rozšířit" co možná nejvíce svůj vlastní genetický materiál, aby tak žil dál z generace na generaci.