Ovlivňují nás geny, nebo prostředí? Odpověď na odvěkou otázku známe díky dvojčatům

Od včerejška můžeme v kinech vidět celovečerní dokument s názvem Tři blízcí neznámí, který sleduje opravdu neobvyklé téma – nepravděpodobný příběh trojčat, která byla rozdělena při narození a až po necelých dvaceti letech se jim podařilo opět shledat. Snímek vypovídá o poměrně děsivých důvodech, které k tomuto osudu vedly, zároveň však připomíná, že výzkumy na dvojčatech a trojčatech mají v posledním století poměrně bohatou historii. Pomocí dětí se stejným genetickým základem se totiž vědci nejednou snažili přijít na to, zdali hrají větší roli vrozené dispozice či výchovou získané návyky. Film nakonec k určitému závěru dochází, my se však podíváme i na další výzkumy, jež nám o tématu řeknou něco víc.

Známé nacistické hrůzy

Ačkoli se výzkumy dvojčat zabýval už Hippokratés v 5. století př. n. l., později i seriózní vědci přelomu 19. a 20. století jako Sir Francis Galton či Edward Thorndike, nejvýrazněji máme pokusy s dvojčaty spojené s nacistickými zvěrstvy a osvětimským řezníkem Josefem Mengelem. Mengele především v letech 1943–1944 zkoumal až 1500 párů dvojčat a jeho řádění přežily jen asi dvě stovky jednotlivců. Nad tehdejšími praktiky zůstává rozum stát – dvojčatům byla injekčně vpravována barva do očí, aby se zjistilo, zdali je možné ji změnit, nebo docházelo k sešívání dvojčat dohromady. Jakmile jedno dítě v důsledku experimentu zemřelo, druhé bývalo vzápětí usmrceno také, aby bylo možné pomocí pitvy zkoumat úspěšnost pokusu. Není divu, že od této doby jsme na podobné experimentování určitě výrazně citlivější.

Dvojčata v medicíně

Výzkumy na jednovaječných dvojčatech jsou však i standardní procedurou v oblasti současné medicíny. Poměrně snadno a zároveň věrohodně lze totiž určit, které nemoci jsou způsobeny spíše genetikou a které prostředím. Problémem je pouze to, že použitelných dvojčat je přece jen nedostatek, takže se získané výsledky musejí opírat pouze o značně nevelké vzorky.

Masivní studie ze začátku letošního roku využívá sesbíraných dat od 45 milionů lidí, mezi nimiž se nachází i více než 50 000 párů dvojčat. Z více než pěti set sledovaných nemocí se genetické vlivy podílejí alespoň na 40 procentech z nich; vlivy prostředí byly prokázány u minimálně 25 procent. Působení genetiky se tedy z těchto výsledků zdá jako trochu silnější, avšak samozřejmě záleží, o jakých nemocech se bavíme. V případě astmatu či očních nemocí je na vině zásadním způsobem prostředí, zatímco taková Huntingtonova choroba je stoprocentně dědičná.

Vliv dědičnosti, nebo prostředí?

Před pár týdny navíc se svým příspěvkem k tématu dvojčat přišla i NASA. Co s ním má americká organizace pro letectví a vesmírný výzkum společného? Samozřejmě šlo o vesmír – konkrétně o to, jak lidské tělo dlouhodobě reaguje na odlišné podmínky oproti naší planetě. K tomu byla využita dvojčata-astronauti Scott a Mark Kelly, přičemž první strávil poslední rok na vesmírné stanici ISS a druhý (jako kontrolní vzorek) zůstal na Zemi. Výsledky nebyly nijak bombastičtější, jenže o to důležitější a optimističtější – tělo astronauta Scotta Kellyho bylo dlouhou dobu vystaveno zcela odlišným podmínkách, ale přesto se všechny podstatné hodnoty po návratu na Zemi vrátily do stavu před odletem; a tedy i do podobného stavu, v jakém se nacházel jeho bratr Mark. Zdá se, že lidské tělo je extrémně přizpůsobivé a ani dlouhých pobytů ve vesmírném prostoru se nemusíme úplně obávat.

A vracíme se opět na začátek. I pro současnou vědu jsou dvojčata či trojčata cenným zdrojem informací týkajících se dědičných vlivů a působení sociálního okolí. Těžko můžeme počítat, že se dobereme jednoznačné odpovědi, avšak je to právě vzájemné působení všech těchto faktorů, jež z nás utvářejí to, čím jsme. A plodný příspěvek k tomuto věčnému tématu navíc nyní můžete vidět i v kinech.

Text: MS