Jak bojovat s prokrastinací: Není o zvládání času, ale o zvládání emocí

Jako mnoho spisovatelů jsem mistrem prokrastinace, svěřil se zpravodajskému serveru BBC News doktor Christian Jarrettis, šéfredaktor časopisu Aeon.

Když bych měl pracovat na nějakém úkolu, když odtikávají poslední hodiny termínu pro odevzdání článku, sedím a dívám se na nesmyslné politické debaty nebo na nejlepší okamžiky boxerských zápasů na YouTube (kočičím videím jsem nikdy nepropadl). V nejhorších chvílích si dokonce připadám trochu šílený. "Měl bys pracovat," říkám si. "Tak co to proboha děláš?"

Podle tradičního uvažování, s nímž se stále ztotožňují univerzitní poradenská střediska po celém světě, jako je Manchesterská univerzita v Británii a Rochesterská univerzita v USA, mám já a všichni další kolegové prokrastinátoři problém se správným rozvržením času.

Podle tohoto názoru nejsem schopný plně odhadnout, jak dlouho mi daný úkol potrvá, a nevěnuji pozornost tomu, kolik času proplýtvám na internetu. S lepším rozvržením času a lepším plánováním přestanu prokrastinovat a budu zvládat práci včas.

Psychologové si ale čím dál častěji uvědomují, že tato představa je nesprávná. Odborníci, jako Tim Pychyl z kanadské Carletonské univerzity a jeho spolupracovnice Fuschia Sirois z britské Sheffieldské univerzity, uvádějí, že prokrastinace, tedy výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, souvisí se zvládáním emocí, nikoli času.

Z úkolu, který odkládáme, jsme smutní – možná je nudný, příliš náročný, nebo se bojíme, že ho nezvládneme – a abychom se v danou chvíli začali cítit lépe, začneme dělat něco jiného. Například dívat se na videa.

Tento čerstvý úhel pohledu na prokrastinaci začíná otevírat nové, vzrušující přístupy ke zmírnění tohoto zlozvyku, a mohl by dokonce zlepšit váš vlastní přístup k práci.

Jedna z prvních studií zaměřujících se na emoční pohled na prokrastinaci se uskutečnila krátce po začátku tohoto tisíciletí a provedli ji vědci Univerzity Case Western Reserve v americkém Ohiu. Nejprve se postarali, aby se lidé cítili mizerně tím, že je nechali číst smutné příběhy. A následně zjistili, že se tím zvýšila jejich tendence prokrastinovat, skládat si skládačku nebo hrát počítačové hry, místo aby se připravovali na inteligenční testy, o kterých věděli, že je čekají.

Teorie o emoční regulaci prokrastinace dává intuitivně smysl. V mém případě nejde o to, že bych si neuvědomoval, jak dlouho mi můj úkol potrvá, anebo že bych si v časovém rozvrhu nenechal dost dlouhou dobu na sledování těch videí na YouTube. Já se na ně vlastně ani dívat nechci. Jenom mě přitahují jako způsob, jak se vyhnout nepohodlí v podobě nutnosti přinutit se k práci. V žargonu psychologů prokrastinuji, abych dosáhl krátké hédonické změny na úkor dlouhodobých cílů.

Emoční pohled na prokrastinaci také pomáhá vysvětlit některé podivné moderní fenomény, jako je zmíněné sledování kočičích videí, která na YouTube sbírají miliardy zhlédnutí.

Průzkum mezi tisíci lidmi, který provedla Jessica Myrick z Indianské univerzity, potvrdil, že běžným motivem pro sledování kočičích videí je prokrastinace – a také to, že jejich sledování vede ke zlepšení nálady. Lidé se na ně tedy dívají proto, aby se cítili lépe v době, kdy by měli dělat něco méně zábavného.

Průzkum Myrick zdůraznil také další emoční aspekt prokrastinace. Mnoho z dotázaných cítilo po sledování kočičích videí pocit viny. To dokazuje, že prokrastinace je pomýlená regulační strategie vlastních pocitů. I když může přinést krátkodobou úlevu, přidá jen další problémy. V mém případě odkládání práce vede k většímu stresu – a to nemluvím o temných mracích viny a frustrace.

Pak nejspíš nepřekvapí, že podle výzkumu Fuschie Sirois vede chronická, tedy pravidelná a dlouhodobá prokrastinace k celé škále nepříznivých duševních následků včetně úzkosti a depresí, k častějším chřipkám a virózám, a dokonce i k vážnějším stavům, jako jsou kardiovaskulární choroby.

Jaká je tedy pomoc? Jednoduchá. Kdykoli vás čeká nějaký úkol, do kterého se vám příliš nechce, soustřeďte se na to, jak začít. Udělejte první krok. Zkušenosti ukazují, že jakmile člověk začne, obvykle už pokračuje dál.

Zdroj: ČTK