Iluzorní kauzalita: Způsob natočení výslechu ovlivňuje jeho vyznění

Že vyšetřování a soudní proces neodhalí vždy pravdu, to je bohužel smutný fakt. Historie kriminalistiky pamatuje řadu pochybných případů, v nichž byla spravedlnost skutečně velmi slepá – ostatně, o některých z nich jsme i psali. Zdánlivě skvělým způsobem, jak logickým chybám a zkreslením předejít, může být nahrávání videozáznamů. Pak je vše čitelné a průkazné, že? Omyl!

Pochybná věrohodnost přiznání

V roce 2007 se objevil velmi zajímavý výzkum, který je rozhodně relevantní i dnes. Zaměřoval se na záznamy policejních výslechů, které následně bývají použity u soudu – tedy že vyšetřovatel provádí výslech s podezřelým či svědkem a videozáznam je poté k dispozici soudní porotě. Zdá se to jako dobrý nápad, vždyť namísto pouhého přepisu má porota možnost i samotného člověka vidět, a tak získat další informace přímo z jeho vzezření a chování. Existuje však jeden faktor, který máme tendenci opomenout, a přitom se ukazuje jako zcela klíčový.

Psycholog Daniel Lassiter z Ohio University, který výzkum prováděl, se zajímal o to, jaký vliv má samotný způsob natočení výslechu na jeho výsledné vyznění. Pokud se rádi díváte na filmy, tak snad ani není třeba zdůrazňovat, že jedna a ta samá událost může být podána mnoha způsoby, jež následně ovlivňují diváckou interpretaci. A právě to se potvrdilo i v tomto výzkumu.

Hlavní rozdíl nastává ve chvíli, kdy nevidíme vyšetřovatele a kamera je celou dobu zaměřená pouze na vyslýchaného. Z filmů jsme zvyklí na formát záběr/protizáběr, tedy střídavé sledování tváře obou komunikačních stran. Díky tomu víme, jak se oba lidé tváří a lépe dokážeme vycítit atmosféru, jež v daném okamžiku panuje. Avšak záznamy výslechů nejsou film a existují s jasným cílem – nabídnout porotě co nejkomplexnější pohled na vyslýchaného. Je však mýlkou se domnívat, že toho dosáhneme neustálým záběrem kamery na daného člověka namísto toho, abychom měli možnost pochopit i kontext, v němž se nachází.

Nezapomínat na kontext!

Pokud to totiž přeženeme do extrému, může se stát, že vyšetřovatel míří na vyslýchaného pistolí a nutí ho k výpovědi. To se ve skutečnosti samozřejmě nestává, avšak přesto se asi shodneme na tom, že vyšetřovatel svým postojem, mimikou či třeba tónem hlasu může vytvářet znejišťující a nátlakové prostředí, což se následně odráží v promluvě vyslýchaného. A právě na to Lassiterův výzkum trefně poukázal, neboť 21 oslovených soudců hodnotilo výpověď vyslýchaného jako záměrnější a dobrovolnější právě v těch případech, kdy na záznamu nebyla možnost vidět vyšetřovatele. Toto zkreslení Lassiter nazval „iluzorní kauzalita“, neboť zkresluje mínění soudců a poroty vytvářením domnělé důležitosti toho, co vyslýchaný člověk říká bez ohledu na další vlivy.

Na Lassiterovy poznatky následně navázaly i další výzkumy, které tyto závěry potvrzovaly. Postupem času se navíc v některých státech podařilo protlačit i legislativní změny, díky nimž je od této donedávna standardní formy nahrávání výslechů postupně upouštěno. Díky tomu se daří snižovat rizika, že vyšetřovatelé zneužijí slabostí vyslýchaných či na ně vyvinou neadekvátní nátlak – maximum informací by totiž mělo být zachyceno na kameře.

Až se tedy příště budete dívat třeba na dokumentární film či snad rovnou autentické záběry z rozhovorů, zkuste se zamyslet nad tím, nakolik způsob snímání dané situace ovlivňuje to, co si ve výsledku myslíte; z některých zjištění totiž můžete být pořádně v šoku…

Text: MS