I vibrátor má svoji historii – a vůbec není bulvární

Vibrátor a onanie nejsou tabu

„Onanoval každý, a kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes,“ tvrdí Jaroslav Dušek ve filmovém Pupendu. Než se rozhorlíte na téma „bulvární novinařina“, tak věřte, že na téma lidské sexuality včetně její autoerotické složky, byly popsány desítky tisíc stran papíru v rámci tisíců studií, jež vyšly v prestižních a vědeckou komunitou uznávaných časopisech. Jeden příklad za všechny – web sciencealert vydal 18. ledna 2018 článek se názvem Is Masturbation Good For You? Science Weighs In. Téma se zamýšlí, samozřejmě z vědeckého úhlu pohledu, jak moc „dobra“ či „blaha“ masturbace člověku přináší. I ty nejbizarnější autoerotické pomůcky mají svou historii a vývoj.

Zatímco v minulosti církev za zmínky o (auto)erotice lidi odsuzovala, později se rozšířil boom sexshopů s širokou nabídkou pomůcek a sex nejen ve městě se stal námětem celé palety filmů. Včetně Vrtěti ženou, komedie postavené na reálném základě, jež ukazuje vědeckou, ale zároveň vtipnou historii vibrátorů.

Viktoriánské hysterie

Anglie 19. století byla Anglií viktoriánskou. Na jedné straně ženy v nuzných podmínkách dřely v prádelnách, jiné se nechaly lékaři ručně uspokojovat, protože jim byla diagnostikována „hysterie“. Pod tímto slovem se mohla skrývat celá škála stavů od neuróz přes ztrátu sexuálního apetitu až k nechutenství nebo chronické únavě. To vše mohla vyřešit „pánevní masáž“ (čti lékařem prováděná vaginální stimulace). Angličané ale s podobnou „léčbou“ nepřišli jako první. Zatímco „hydratační masáž“, dosahující ženského orgasmu prostřednictvím rozprašovací vody, byla používána již v polovině 17. století v lázních v USA a Velké Británii, manuální „pánevní masáž“ se stala nesmírně populárním lékařským postupem k boji s ženskou hysterií během viktoriánské éry.

Ženská „hysterie“ a její léčba skrz pohlavní orgán není jen otázkou viktoriánské Anglie, jde dále proti proudu času, kde už ve 13. století ženy pro uvolnění své „frustrace“ používaly nástroje, které by se daly přirovnat k současným robertkům. Ale ani tady bychom se neměli zastavit. Hallie Lieberman ve své knize Buzz: A Stimulating History of the Sex Toy tvrdí, že podobné nástroje, tentokrát nikoliv ze dřeva, jak by se dalo očekávat, ale z kamene, byly nalezeny a datovány do doby 30 000 let před dneškem. Archeologové mají pro jejich tvar i velikost různá vysvětlení, ale obojí evokuje představu pravěkého dilda. Archeologové objevily tyto sexuální pomůcky nejen kamenné, ale i dřevěné, slonovinové či kostěné.

V novinách později na tyto stroje vycházely reklamy coby na masážní strojky, což vlastně de facto jsou, jen s tím, že například měly pomoci od poruch trávení. Faktem je, že přivádět v ordinacích ženy k orgasmu ruční masáží bylo přece jen vyčerpávající. Vynález parního stroje sice k podobnému účelu byl využit také, jenže odbíhat „přikládat pod kotel“ bylo pro lékaře poněkud nepraktické. Byla to právě viktoriánská Anglie, která přivedla do masážního strojku dráždícího ženské intimní partie elektrický proud. Ale i tak pořád stroj zůstával v rukou lékařů. Teprve hnutí „květinových dětí“ s volnou láskou a velmi volně pojatou sexualitou vymanilo vibrátor z rukou lékařů, díky čemuž došlo k masovému rozšíření. Hallie Lieberman ve své knize tvrdí, že 95 % mužů a 72 % žen onanuje. Tvářit se, že vibrátor je sprosté slovo, by bylo pokrytecké, protože podle výše uvedených čísel je jasné, že autoerotické pomůcky má v šuplíku nejedna zpovídaná žena. Oliver Chiang v anglické verzi časopisu Forbes odhaduje, že roční obrat z prodeje vibrátorů americkým ženám dosahuje jedné miliardy dolarů, zatímco v prodeji kondomů se „protočí“ jen 450 milionů dolarů.

A perlička nakonec. To, že se z vibrátoru stala designová záležitost, není žádné tajemství, ovšem dovrtěl se až na Design blok, kde se představila celá jedna edice potetovaná slavným tatérem Musou (vlastním jménem Tomáš Musil). Z vibrátoru se tak stalo nejen samostatné obchodní odvětví, ale i umění.

Text: Topi Pigula