I mistr se utne – 5 slavných géniů, kteří se mýlili

Chybovati je lidské, říká se. Platí to i pro ty největší génie dějin vědy a kultury – to, že vaše metoda odhalí jedno tajemství reality, totiž nutně neplatí, že bude fungovat na všechny. Poznejte pět slavných géniu, kteří potvrzují, že nikdo není expertem na všechno.

05) Isaac Netwon byl posedlý hříchem

Ještě než se dostaneme k vědeckým přešlapům (které jsou však mnohdy součástí vědecké metody), připomeňme si osobnější stránku slavných géniů. Například Isaac Newton je dodnes vzpomínám jako zakladatel gravitační teorie – dá se říct, že podle jeho rovnic vlastně stále do vesmíru létají rakety. Newtonovy zásluhy jsou však početnější a zaobírají i někdejší anglickou měnovou reformu.

To však neznamená, že Newton sám byl vždy ostrůvek stability a racionality. Pokud pomineme jeho zájem o alchymii (v dané éře pochopitelný), Newton byl například také poměrně radikální ve své víře. Jak víme z jeho deníku, v náctiletému věku trpěl výčitkami svědomí za své hříšné myšlenky a činy, mezi něž patřily výhrůžky smrtí své nenáviděné maceše, ale i několik rvaček nebo uhození sestry pěstí…

I po dosažení jeho dospělosti se dá najít několik odbornějších trapasů. Sám například jako matematický génius nevěděl, z čeho by gravitace mohla pramenit – zastával proto tezi univerzální gravitace, kterou později vyvrátil až Albert Einstein (o tom ale ještě níže). Vzdor tomu paradoxně Newtonova kritická publikace Matematické principy přírodní filozofie také po celá staletí obsahuje matematickou chybu při zaokrouhlování.

04) Karl Marx chtěl být básníkem

Dospívání nebylo problematické jenom pro Newtona. Mnoho z nás v náctiletém věku tápalo ohledně toho, čím se budou v dospělosti živit. Jenom málokterý přešlap má však v dějinách vědy – přírodní i humanitní – takový půvab jako básnická etapa Karla Marxe.

Dnes je Marx znám především jako otec-zakladatel levicových ideologií, kvůli kterým v pozdějším 20. století ulpěla na rukou značná míra krve lidem, kteří je prosazovali. Těžko však soudit Marxův přínos sociologii a ekonomice z dnešního pohledu, když naopak jeho 19. století bylo pro změnu zase obdobím bezuzdného kapitalismu s řadou jeho negativních projevů. Koneckonců, i Darwinovy evoluční teze byly nakonec zneužity...

V osmnácti byly však Marxovy plány poněkud odlišné – primárně se totiž věnoval poezii. Vstoupil do klubu básníků na své univerzitě a postupně vytvořil celé tři sborníky říkanek tak emotivních, jak jen lze očekávat od zamilovaného osmnáctiletého mladíka. Své básně totiž věnoval jisté Johanně "Jenny" von Westphalen, dceři prominentního pruského barona. Marx v dospělosti sborníky nenáviděl, jistý půvab však nejspíše měly – Jenny se totiž nakonec stala jeho manželkou.

03) Darwin se mýlil ohledně dědičnosti

Posuňme se od “domácích” přešlapů k těm skutečně vědeckým. Ačkoliv není úplně pravda, že dnešní podoba evoluční teorie je identická s tou Darwinovou, těžko popřít obrovský přínos Charlese Darwina jejímu vývoji. Například jeho teze o přirozeném výběru adaptujících se organismů platí dodnes. Ani Darwin ale nebyl neomylný, a nejvíce je to známo o jeho hypotéze pangeneze, kterou postuloval jako vlastní mechanismus principů dědičnosti.

Lidé přinejmenším od starověku tušili, že dědičnost nějakou měrou pochází od rodičů, pangenezi ostatně poprvé postuloval již Hippokrates. V Darwinově verzi měla těla muže i ženy při oplodnění vajíčka disponovat vlastními organickými částicemi, které se spojovaly ve vajíčku do nového jedince. Realita je poněkud odlišnější, jak ještě předtím postuloval Gregor Mendel – jeho teorie byla však přijímána až dvě dekády po Mendelově smrti.

02) Linus Pauling věřil v trojí šroubovici DNA

Existuje jenom velmi málo lidí, kteří se stanou několikanásobnými laureáty Nobelovy ceny. Jednou z nich je Marie Curie-Skłodowská, která si jako jediná odnesla Nobelovu cenu ze dvou různých oborů – unikátem je však i Linus Pauling.

Ten zase získal dvě Nobelovy ceny jak za chemii, tak později i za mír. Obecně se zaobíral biologií a kvantovou chemií. Dnes si Paulinga spojujeme především s jeho přínosem k odhalení existence základní stavební hmoty života, dvojí šroubovice DNA.

Paulingův příspěvek však ironií osudu byl spíše příkladem chybného odhadu, díky němuž skuteční objevitelé dvoušroubovice z týmu Lawrence Bragga "eliminovali" nesprávné možnosti. Pauling totiž operoval s tím, že šroubovice DNA má tři linie, nikoliv jen dvě. Jeho práce disponovala několika zásadními chybami – k jeho cti nakonec velmi rychle uznal, že model dvojí šroubovice dává notně vyšší smysl.

01) Einstein nevěřil kvantové fyzice

Dost možná nejslavnějším příkladem extrémně schopného člověka, který se spletl, je však překvapivě sám Albert Einstein. Byl to fyzik, jaký se rodí jednou za století ne-li delší dobu. Einsteinovi vděčíme především ze teorii relativity a svázání času a prostoru do jedné teorie – teorie, která byla od jeho dob mnohokrát v praxi potvrzena.

Ani Einstein však nebyl autoritou na všechno. Pomineme-li jeho komplikovaný rodinný život, který měl k bezproblémovosti daleko (typicky jeho vinou), Einstein například nevěřil idejím postulujícím vznik vesmíru ve Velkém třesku. Vesmír dle něj neměl počátek a nebude mít ani konec. Dnes z rozpínání vesmíru, které již dovedeme měřit, tušíme, že takový názor bohužel validní nebude. Einstein dále nevěřil ani nahodilosti kvantové fyziky – jak shrnuje jeho slavná citace "Bůh nehraje v kostky", vesmír přece musí mít přesně daná pravidla fungování. I tento jeho omyl jsme dnes již schopni demonstrovat například na kvantově provázaných částicích či kvantových počítačích, které vstupují v informace a komunikaci do praxe.

V součtu tak platí, že ačkoliv je jistě záhodno důvěřovat autoritě vědců a odborníků v jejich specifickém oboru, jakmile začnou realizovat obecné úvahy, namísto slepé víry je vždy dobré udržovat si zdravou míru skepse a/nebo “selského rozumu”.

Text: Ladislav Loukota